Založit webové stránky nebo eShop
 

Pastýřské listy arcibiskupa Jana
 

  Pastýřský list pro první neděli postní 2017  

 Drazí bratři a sestry,

vstupujeme do doby velkého postu, času mimořádných milostí, které jsou spojeny především s obrácením a pokáním. Ptáme se: jaké obrácení se od nás očekává? Za co máme dělat pokání?

O dnešní společnosti se říká mnoho kritických věcí. Jeden novinář píše: tvrzení, že naše doba je pokroková a posouvá se vpřed, je strašně mylné. Dnešní názory na sexualitu jsou ve skutečnosti jen oživením starého pohledu na svět. V pohanském Římě byla prostituce velmi rozšířená a zhoubná homosexualita byla běžná stejně jako zneužívání žen a dětí. Tehdy ovšem otřásla světem křesťanská morálka. Obětavá láska, sexuální čistota a manželská věrnost byly pro lidi tehdejší doby něčím šokujícím.

Tehdejší křesťané se prostě nepřizpůsobili duchu doby. Pochopili, že křesťanská morálka je založena na Kristově čistotě a lásce, která hledá dobro druhého a sebe staví do pozadí. Křesťané nemohli žít jako pohané, protože jejich pohled na svět a na sebe sama byl naprosto odlišný. V srdci a v duši byli jedno s Kristem. Jejich odlišnost přinášela nepřijetí, vyloučení ze společnosti, ba dokonce i mučednictví. Z jejich obětí však vyrostla nová Evropa.

Dnešní svět vypadá jako neschopný budovat věrná manželství a šťastné rodiny. Dospělí často vidí jen sebe a ne dobro dětí, když spolu žijí bez manželství, nebo se rozvádějí a děti okrádají o zdravé rodinné zázemí. Mnohé děti už neznají příklad věrné lásky, nemají představu zdravé rodiny a neumějí překonávat krize vztahů, odpouštět a nově darovat důvěru, protože se to nenaučili od svých rodičů. Taková společnost ztrácí naději na budoucnost. Kdo jiný, když ne křesťané, by mohl dnešnímu světu ukázat cestu?

Papež František se velmi snaží pomoci všem, kteří zažili v životě neúspěch, i v manželství, ale vyzval nás, abychom věnovali velkou pozornost manželství a rodině jak při výchově dětí a přípravě snoubenců, tak při doprovázení mladých manželství, abychom se učili žít ze svátosti manželství. Mnozí snad i nevědomky touto svátostí pohrdají, když žijí spolu bez svatby. Jako by tím Bohu říkali: „Nebudeme čekat, až nám dáš právo na manželský život, my si ho vezmeme sami. Nestojíme o tvou pomoc a požehnání, my to zvládneme po svém.“ Nebo prodají svou víru za peníze, o které by uzavřením manželství přišli. Jiní oslaví svatbu v kostele, ale žijí, jako by svátost manželství byla záležitostí jen svatebního dne. Ve skutečnosti, kdo opravdu pozval Ježíše nejen na svatbu, ale také do manželského života, ten zakouší, že i jazyk těla a živá gesta lásky se v jejich manželství stávají liturgickou řečí, stálým prožíváním svátosti.1 Papež si přeje, aby zkušenější manželské páry pomáhaly těm mladším. V některých farnostech už s tím máme dobrou zkušenost. Rád bych, aby se tato služba rozšířila do všech farností. Rád bych nabídl rodinné poradenství a různé kurzy, které pomohou rozvíjet kvalitní manželský život, a pomohou ve chvílích zkoušek. V každém děkanátu už působí pobočka Centra pro rodinu. Zajímejte se, prosím, o jejich nabídky a pomozte jim jako jejich spolupracovníci. 

Jednou z důležitých akcí může být Vaše účast na letošním „Národním pochodu pro rodinu a pro život“ v Praze 22. dubna, který podporuje celá biskupská konference. Je důležité takto reagovat na koncepci rodinné politiky představené Ministerstvem práce a sociálních věcí ČR, která odmítá představu rodiny jako společenství otce a matky v trvalém svazku a děti. Svou účastí zdůrazníme, že rodinu vnímáme jako základní buňku společnosti i církve.

Postní doba je příležitostí k novému začátku. Víme, co se od nás očekává. Víme, že nás křesťany nemohou nahradit lidé, kteří nepoznali Boží lásku a nedostali zvláštní pomoc ve svá- tosti manželství. Poznaný úkol se nám může zdát těžký, ale právě jeho plnění může být cílem postního snažení.

My křesťané jsme poznali, že mocný Bůh se z lásky k člověku stal bezbranným dítětem a sám sebe nabídl jako smírnou oběť za nás. Dal nám moc stát se Božími dětmi. Naučil nás dívat se na věci z úhlu věčnosti, dal nám úžasnou svobodu a zbavil nás strachu. Svobodní od světa i od sebe jsme schopni hledat dobro druhých a být šťastní z toho, že přispíváme ke štěstí jiných. Svou morálku stavíme na pravidlech Božího království, a i když jsme někdy považováni za blázny, ukazujeme, že jsme našli samu Boží moudrost, která pomáhá reálnému světu víc než zhoubné ideologie. Jsme sice jen slabí lidé, ale ukazuje se na nás Boží moc, když vě- říme v Kristovo vítězství. Osvědčili to i naši předkové, kteří si zachovali vnitřní svobodu i za tvrdých totalit dvacátého století a pomohli je přemoci.

Právě dnes záleží na každém z nás. Jestli se přizpůsobíme duchu doby a necháme se jím ovládnout, my sami přispějeme k zániku současné společnosti. Jestli však najdeme odvahu lišit se od okolí, být viditelným a srozumitelným znamením Božího království a vydávat svědectví Kristu, ukážeme Evropě cestu k lepší budoucnosti. Evropa vyrostlá z křesťanských kořenů bude mít budoucnost, když křesťané budou zdravou solí země a světlem světa. Jako se světlo nestaví pod nádobu či pod postel, nemůže se křesťanství skrývat v soukromí. Křesťané mají zodpovědnost za společnost kdysi křesťanskou a musí se jako zodpovědní chovat nejen v soukromém, ale i v hospodářském a politickém životě. Dar víry jsme dostali k tomu, abychom mohli být užiteční. Přijměme tuto nabídku a náš národ bude požehnaný službou křesťanů, kteří se rozhodli kvasem evangelia znovu prokvasit svět ve všech jeho strukturách. To je náš společný úkol pro dobu postní. Obnovou rodiny dojdeme k pravé velikonoční radosti.

Všem, kdo toto pozvání přijmou, upřímně děkuji a ze srdce žehnám

                                                                                                                                  arcibiskup Jan

 

 

 

  Pastýřský list k Vánoce 2016  

 Drazí bratři a sestry,

požehnané Vánoce a pravou radost z mimořádné blízkosti Boha každému z Vás!

Čas se naplnil. Advent nás přivedl k Vánocům. Adventní očekávání prohlubovalo naši touhu. Čím více jsme pociťovali jakékoliv osobní či společenské tísně a zloby, omezenost či neschopnost, tím více jsme vkládali naději do Spasitele. Dnes se můžeme radovat z jeho příchodu, jako se radovali andělé i prostí pastýři v Betlémě. Hledíme na malé dítě v jeslích, v němž se skrývá mocný Bůh viditelný jen očima víry a čistým srdcem. Mnozí jej tehdy v Betlémě nepoznali, ale těm, kteří jej přijali, dal moc stát se Božími dětmi. I dnes zůstává jeho příchod pro mnohé zahalený do představ povrchní lidové tradice a pozlátka vánočních dárků. On však i dnes přichází jako mocný Bůh a skutečný Zachránce pro ty, kteří jej jako takového přijmou, kteří mu dají důvěru a spolehnou na něj.

V roce milosrdenství jsme zakusili, že jeho milosrdenství zná východisko i ze situací lidsky bezvýchodných. Mnoho rodin zakusilo, že jeho přítomnost proměňuje šeď všedních dnů v krásný svátek, uzdravuje vztahy a dává novou naději. Pozvěte dnes Betlémské děťátko do Vašich rodin. Ale nejprve mu otevřete svá srdce, udělejte pro něj ve svém srdci místo a nabídněte mu, aby byl Vašim Pánem a vládcem, protože Bohu to místo patří. Zvolte si ho za krále svého srdce a řekněte mu, že toužíte po tom, aby ve Vás budoval Boží království. Nebuďte smutní, že mu nemůžete nabídnout svou dokonalost a poklady mnoha dobrých skutků. Když nejste bohatí, nabídněte mu jako pastýři svou ubohost, ale dejte mu všechno jako oni. Pusťte do srdce radost z jeho přítomnosti. Nebojte se mu aspoň v duchu zpívat a vychutnat štěstí z jeho blízkosti. Vždyť to jsou přece skutečné Vánoce.

Zkušenost svého srdce pak přeneste do rodiny a udělejte si doma společně krásnou chvilku s Ježíškem. Řekněte mu nahlas, že jste šťastni, když je s Vámi. Zazpívejte mu a dejte najevo svou radost. To neradím jen rodinám s malými dětmi, ale všem. Nestyďte se jako dospělí za dětskou radost. Ta Vám naopak může pomoci vidět srdcem a objevit to, co je lidským očím neviditelné, zažít úžas před Božím majestátem. Pak bude snadnější na Boha nezapomenout a snažit se mu líbit, poctivě hledat, co se mu líbí, co od nás čeká.

Čím mu uděláme radost? Jedno víme jistě, že chce, abychom milovali bližního jako sebe a Boha ještě víc. Od Boha to není sobecké, když žádá, abychom ho milovali nade všecko. On je přece láska. Pokud milujeme lásku nade všecko a otevíráme jí celé srdce, jsme schopni milovat božsky. To znamená, že těm, které milujeme, dáváme samotného Boha. Kdo by jim mohl dát víc? Ano, dnes můžeme jít domů s tímto posláním. Dnes můžeme proměnit naši rodinu v živý betlém, v kousek ráje. To jsou pravé Vánoce!

Ale ani s tím se nespokojte! K Vánocům patří návštěvy. Pozvěte v dalších dnech někoho na návštěvu a dejte i jemu prožít svou vánoční zkušenost. Nebo sami navštivte jinou rodinu. Nezůstaňte však jen u běžných řečí. Prožijte spolu radost z Ježíše, který je mezi Vámi, když jste v jeho jménu, v jeho lásce. Pomozte i jiným zažít šťastnou radost z blízkosti Boha.

A ještě něco. Dokázali byste do takové atmosféry pozvat někoho z lidí, kteří jsou osamělí, uzavření či úplně ztracení, na které se Vy nebo Vaše okolí dívá jako na ubožáky? I ti přece potřebují Spasitele, ba asi více než druzí.

Spasitel by k nim velmi rád přišel. Doprovodíte ho? Udělejte Pánu Ježíši tu službu a zprostředkujte někomu potřebnému setkání s jejich Spasitelem. Znáte někoho takového ve svém okolí? Drazí bratři a sestry, ještě jednou přeji každému z Vás šťastné Vánoce. Ať jsou tím šťastnější, čím více lidí vtáhnete do radosti z Boha, který přichází mezi nás jako skutečný zachránce. 

K tomu Vám žehná

                                                                                 arcibiskup Jan

 

 

 

  Pastýřský list k zakončení  Roku  milosrdenství 2016  

 Drazí bratři a sestry,

blíží se konec Svatého roku milosrdenství. Papež František zavře Svatou bránu v Římě na Slavnost Krista Krále. Naše brány se zavřou o týden dřív. V tomto roce jsme zakusili mimořádný čas milosti a milosrdenství, příležitost k pokání i odpuštění, smíření s Bohem i lidmi, zkušenost nové svobody. Snad se uzdravily i některé naše mezilidské vztahy. Skrze skutky milosrdenství jsme mohli zakoušet blízkost Boha, ba jeho přítomnost, či dokonce jeho působení v nás, protože On je Láska a bez něho není možný žádný skutečný skutek lásky. Skrze dobré skutky jsme měli příležitost přinášet Boha do světa a lidem umožňovat setkání s ním.

Snad je nyní čas si některé chvíle a zkušenosti milosrdenství připomenout a také o nich vyprávět druhým. Jistě je však čas, abychom radostně děkovali Bohu za to, že on sám nám projevil milosrdenství, že nám ukázal, jak soucitná láska dovede doplňovat dluhy jiných a branou milosrdenství nacházet východiska i ze situací, které jsou pro spravedlnost bezvýchodné. Spolu s Pannou Marií můžeme zpívat: Velebí má duše Hospodina, protože veliké věci mi učinil ten, který je mocný. Nejlepším projevem vděčnosti však bude, když i v dalších dnech a letech budeme pokračovat v tom, co nás letos Pán naučil.

Před zakončením Svatého roku nás ještě čeká vzpomínka na věrné zemřelé a my máme příležitost si připomenout poslední ze skutků milosrdenství, kterým je pohřbívat zemřelé a za živé i zemřelé se modlit. Lidé živí, kteří se nacházejí v nějaké nouzi, probudí snadněji náš soucit, než zemřelí, které už nevidíme, pokud nejde o příbuzné či přátele. Proč je důležitá láska k zemřelým? Protože vyrůstá z křesťanské víry v život věčný a zároveň ji posiluje. Těla zemřelých si zaslouží úctu, protože jde o lidi, které Kristus vykoupil za cenu své krve, a ti, kteří byli pokřtěni, se stali chrámem Ducha Svatého. Kristus k nim přicházel ve svatém přijímání, aby je posvěcoval a zbožšťoval. Jejich těla ukládáme do země jako semena posvěcující svět.

Ačkoli dnes mnozí upouštějí i od pohřebních rozloučení, protože ztratili křesťanskou víru, nebo konají pohřební rozloučení jen v nejužším kruhu, pro nás je účast na pohřebním rozloučení projevem víry a skutkem lásky, i když jde o lidi cizí. Žádný pokřtěný pro nás není úplně cizím, protože patří spolu s námi do jedné Boží rodiny. Nejde nám o okázalost či drahé obřady a pomníky, ale o vztah lásky. Rád přiznám, že mám radost, když navštívím nějaký hřbitov a vidím tam projevy lásky k zemřelým, nacházím upravené nejen hroby čerstvé, ale i hroby kněží dávno zemřelých. To je svědectví víry a úcty, nesobecké a nezištné lásky.

V řadě farností jde při příležitosti pohřbu celá široká rodina ke zpovědi a svatému přijímání, aby dala zemřelému nejcennější duchovní dar. Mnozí to tak dělají i ve výroční den pohřbu, kdy dají na mši svatou a plně se jí účastní. Zvláště v týdnu po svátku Všech svatých, a v naší zemi výjimečně i v týdnu předcházejícím, se přicházejí mnozí modlit na hřbitov, aby pro zesnulé získali plnomocné odpustky, tedy vyprosili jim zkrácení očistce. To je mimořádně významný dobrý skutek, k němuž vás chci povzbudit.

V tyto dny přicházejí na hřbitovy i mnozí dobří lidé, kteří se modlit neumějí, protože je to nikdo nenaučil. Najděte, drazí přátelé, odvahu uctivě a taktně takové lidi oslovit a nabídnout jim krátký text modlitby za zemřelé, či společnou modlitbu. To může být další skutek lásky, když pláčeme s plačícími, když navážeme kontakt s osamělými a nabídneme blízkost opuštěným, když se rozdělíme o svou víru. Takovými skutky získáváme i my sami. O nich platí, že čím více rozdáme, tím více získáváme, protože se rozšiřuje naše srdce a my rosteme ve víře i v lásce. Rodiče prosím, aby k tomu vedli i své děti především svým příkladem, ale také povzbuzováním a chápavostí, když se jim to nepodaří, když to nezvládnou. To bude zase příležitost učit se Boží pedagogice lásky, kterou Bůh ukazuje nejen v biblických dějinách, ale i v životě každého z nás.

K tomu Vám všem ze srdce žehná

                                                                                                       arcibiskup Jan

 

 

 

  Pastýřský list k volbám 2016  

 Drazí bratři a sestry,

vím, že někteří z Vás nemají rádi, když v kostele slyší o věcech hospodářských či politických. Jiní mi zas vyčítají, že dávám málo informací. Prosím tedy o trochu trpělivosti a pozornosti všechny. Považuji za potřebné Vás seznámit s věcmi, o kterých slyšíte z úst politiků či novinářů. Někteří z nich pravidelně před volbami útočí na církev, kritizují restituce, obviňují nás z touhy po majetku či ze záliby podávat soudní žaloby. Nechci je odsuzovat a tvrdit, že to dělají z nenávisti k církvi. Domnívám se, že to dělají především proto, aby získali voliče z řad těch, kteří nemají církev rádi, a věřícím vzkazují, že o jejich hlasy nestojí. Jejich informace jsou často neúplné či docela nepravdivé a probouzejí náboženskou nesnášenlivost.

Církev restitucemi nezbohatne. Naopak, vydělá na nich stát, protože sice vrátí některý majetek často úplně zdevastovaný a jiný proplatí, ale přestává církvím dávat peníze na platy duchovních. Tehdejší vláda tlačila na restituce právě proto, aby mohla přestat platit církve. Nechala totiž zaregistrovat mnoho nových náboženských společností, a pokud by nezrušila zákon o financování církví, musela by platit všechny, což by ji stálo daleko víc, než celé restituce. Už letos dostáváme od státu o pět procent méně, příští rok o deset, pak o patnáct, až k nule. Na provoz církve a na platy kněží si musíme vydělat, nebo se složit ve sbírkách. Jedním ze zdrojů budou vrácené lesy, kterých jsme ale dosud dostali jen 70 %. Jiným zdrojem budou výnosy z investovaných peněz, které dostáváme jako finanční náhradu. Z těch jsme zatím koupili například zemědělský statek. Třetím zdrojem budou příspěvky farností na platy kněží.

Kněžské platy a platy všech našich zaměstnanců nejsou vysoké. Jsou hodně menší, než je průměrný plat, nebo plat učitelů či zdravotníků. Při tom téměř všichni naši zaměstnanci mají vysoké školy. Průměrná hrubá mzda v ČR je 26.480,-Kč, průměrná mzda učitelů státních základních škol před slíbeným navýšením, které jim přejeme, je 22.735,-Kč. Průměrná mzda kněží a všech našich zaměstnanců je 18.301,-Kč. Také by se hodilo nějaké navýšení, ale zatím na ně opravdu nemáme.

Proč se některé farnosti soudí s obcemi? V rozporu se zákonem získaly některé z nich desítky hektarů farních polí. Starosta řekne, že to uznává a rád by to vrátil, ale bojí se, že ho obviní opozice, a tak sám doporučí, aby to rozhodl raději soud. Arcibiskupství se soudí například o pozemky v lesích. Ne o lesy, ale o nevydané lesní cesty nebo místa na skládku dřeva v našich lesích. K hospodaření v lese jsou tyto pozemky nutné. Když to Lesy ČR odmítly vydat, není jiné řešení.

Já nejsem odborník na ekonomiku, ale mám odborníky a poradce z vašich řad a jsem jim za pomoc upřímně vděčný. Rád bych, abyste měli důvěru a pokoj v srdci a zároveň argumenty, kterými můžete odpovídat těm, kteří vás jako členy církve napadají. My můžeme být hrdí na velkorysost, s níž přistupujeme ke státu, obcím i ostatním církvím. Můžeme být hrdí na zodpovědnost za sebe i společnost, které sloužíme. Nedejte se zmást některými politiky, kteří útočí na církev. Nedejte se znechutit nepravdivým obviňováním. Ba řekněme si, že je to tak normální. Pán Ježíš přeci předpověděl, že budeme špiněni a pronásledováni pro jeho jméno. Vnitřní sílu ukážeme tím, že budeme milovat i ty, kteří nás nenávidí, že jim budeme přát dobro a taky se za ně modlit. To je postoj Ježíšův.

             Děkuji Vám za pochopení i spolupráci a všem ze srdce žehnám

                                                                                            arcibiskup Jan

 

 

 

  Pastýřský list k zahájení školního roku 2016  

 

 Drazí bratři a sestry,

milost a pokoj od našeho Pána Ježíše Krista ať naplní srdce každého z Vás, zvláště pak dětí a mládeže, kteří začínají nový školní rok. Začátek září patří k nejnáročnějším obdobím roku v našich rodinách. Předcházely však prázdniny, které nabídly většině z Vás chvíle odpočinku a načerpání nových sil i upevnění vztahů v rodině díky společným zážitkům. Láska projevená druhým snahou naslouchat, porozumět, potěšit a pomoci, přinést radost, projevit uznání, či jen tiše doprovázet nebo nést kříž druhého, odpouštět a znovu dávat důvěru, vytváří domov, šťastné a pevné zázemí, které potřebují Vaše děti. Blahopřeji všem, kterým se to aspoň trochu daří, a děkuji všem, kteří se o to snaží. Děkuji všem, kteří i přes těžkosti a někdy i velké překážky budují stabilitu rodiny, nebo se ji snaží udržet. Děkuji všem rodinám, které mají tak široké srdce, že přijímají i větší počet dětí. Takoví si zaslouží naši úctu a taky pomoc. Zároveň prosím mladší zdravé rodiny, aby měly dost odvahy rozšířit srdce pro přijetí dalších dětí, a vyprošuji jim zkušenost velkorysé Boží pomoci, která nikdy nezklame zdravou důvěru a umí překvapit svou štědrostí a nečekanou pomocí.

Dovolte však, prosím, abych vedle přání k začátku školního roku se Vám svěřil i s jednou ze svých bolestí. Raduji se z každého pokřtěného dítěte, ale mám starost o velkou část z nich, protože nejsou vychovávány ve víře vůbec, nebo chodí do náboženství jen do prvního svatého přijímání. U každého křtu dítěte někdo slíbil, že je vychová a vyučí ve víře. Slib před Bohem je velmi vážná věc. Křtem jsme děti zavázali ke křesťanskému životu. Když je nenaučíme křesťansky žít, těžce jim ubližujeme. I když už školní rok začal a přihlášky do náboženství měly být podány před prázdninami, přihlaste, prosím, nepřihlášené děti mimořádně aspoň nyní a to i do vyšších ročníků včetně situací, kdy už nějaký čas nechodily. Všechny školy – i střední a učňovské – mají povinnost zajistit výuku náboženství, když se přihlásí aspoň sedm žáků. Pokud je jich někde méně, mají děti a mládež možnost výuky na každé faře.

Školní náboženství však nestačí. Děti potřebují příklad a zkušenost víry v rodině i ve farním společenství. Milí rodiče, vidí Vás děti klečet při modlitbě? Mluvíte s nimi někdy o svém životě s Bohem? Snažíte se budovat domácí církev, když společně nasloucháte Božímu slovu a učíte se jeden v druhém vidět Krista a dávat si navzájem lásku Ducha Svatého?

Nejsme andělé a všichni hřešíme. Proto potřebujeme pokání a odpuštění. Kardinál Dolan v jedné knize vzpomíná na manžele, kteří slavili 65. výročí svatby. Když se jich ptal na jejich tajemství, manžel odpověděl: „Když jsme se brali, řekl nám kněz, že každý večer před spaním si máme kleknout vedle sebe u postele, pomodlit se spolu Otče náš a pak se jeden druhému omluvit za cokoliv, čím jsme jeden druhého zranili. Bez ohledu na únavu, rozzlobení či rozrušení jsme nikdy neměli ulehnout, aniž bychom si řekli „promiň“, když mezi námi něco skříplo. Měli jsme i hodně těžká období, ale toto jsme dodrželi.“

Jak jednoduché! V manželství není důležité, kdo má pravdu, kdo vyhraje, ale kdo více miluje, kdo umí z lásky odpouštět s vědomím, že on sám potřebuje odpuštění od lidí i od Boha. Milosrdná láska nepohrdá spravedlností, ale ze soucitu ji překračuje, když doplňuje, co druhý v lásce nedotáhl. Láska, která odpustí, nikdy odpuštěnou vinu nepřipomíná, ale vidí druhého novýma očima jako očištěného.

Drazí rodiče, zaveďte tuto praxi do Vaší rodiny a naučte to i Vaše děti. Zachráníte svou rodinu před nebezpečím rozpadu, dětem zajistíte lásku domova, na kterou mají právo, a budete z nich mít radost i v budoucnosti. Nemůžete dát dětem nic většího, než dobrou křesťanskou výchovu. Skvělé zkušenosti by nám mohli vyprávět rodiče, kteří své děti svěřili, zasvětili Bohu rukama Panny Marie, kteří je ve svém srdci přinášeli na mši svatou už od početí, nebo tehdy, kdy se v dospívání od Boha vzdalovali. Bůh je nezklamal a Panna Maria se ukázala jako dobrá matka a mocná přímluvkyně, jako spolehlivá průvodkyně na cestách i pro ty, kteří bloudili.

Všem rodinám diecéze denně posílám požehnání, zvláště v tomto roce milosrdenství, a prosím Boha, aby nechal své uzdravující milosrdenství vítězit ve Vašich srdcích a v celých rodinách.

 

                                                                    Váš arcibiskup Jan

 

 

 

  Pastýřský list  
  pro slavnost Zmrtvýchvstání Páně 2016  

 

 Drazí bratři a sestry,

„Upřímně se radujte, protože Kristus vstal! Opravdu vstal a ukázal se jako vítěz nejen nad hříchem a smrtí,“ zahajuje arcibiskup Graubner svůj pastýřský list. Zmrtvýchvstalý Kristus podle něj křesťanům ukazuje, že řešením bezvýchodných situací je odpuštění, smíření a milosrdenství. „Odpuštění dává možnost odblokovat a uzdravit i naše vztahy k Bohu a k bližním,“ píše olomoucký arcibiskup a dodává, že záleží jedině na člověku, zda této možnosti využije: „Je třeba odpuštění skutečně přijmout […] a začít vytvářet vztah lásky, která se o druhého zajímá, naslouchá mu, chce jeho dobro a je ochotná se pro druhého angažovat.“ Kristus, který svou smrtí spustil „uzdravující lavinu milosrdenství“, nyní podle arcibiskupa Graubnera čeká, že na tento dar lidé odpoví svým odpuštěním pro všechny provinilé.

Olomoucký arcibiskup se poté ptá, jak můžeme pomáhat druhým, aby se setkali s Bohem, a odpovídá: „Kdykoliv milujeme, miluje a působí v nás Bůh. Chcete někomu umožnit setkání s Bohem? Udělejte pro něho dobrý skutek z lásky.“ Věřící vybízí zejména ke konání skutků tělesného i duchovního milosrdenství, které jsou „nástroje evangelizace a zbožšťování prostředí“. „V dobrém skutku se lidé mohou setkat s Bohem,“ dodává.

Dalším způsobem, jak se se zmrtvýchvstalým Kristem setkat, je podle arcibiskupa Graubnera společenství: „On slíbil, že tam, kde jsou v jeho jménu shromážděni dva nebo tři, tam je on sám uprostřed nich. Dává nám možnost vytvořit prostor, kde dochází k setkání s Bohem,“ upozorňuje. Být v Ježíšově jménu ovšem podle něj předpokládá, že člověk zapře sám sebe a nesleduje svoje zájmy, ale hledá postoj lásky. „Cesta ke sjednocení se v Ježíšově jménu je společnou cestou. Moje láska druhému naslouchá, dívá se jeho očima, umírá sobě. […] Sebe umenšuje, aby druhý rostl,“ vysvětluje arcibiskup.

Společenství, ve kterém je přítomen Kristus, je pak nejlepším způsobem, jak o Kristu svědčit před druhými. „Chcete někoho přivést k Bohu? Dopřejte mu setkání s Kristem v našem společenství, aby ho mohl oslovit Ježíš sám,“ vybízí olomoucký arcibiskup a upozorňuje, že pokud církev takovým společenstvím není, „nemůžeme se divit, že někteří říkají Kristus ano, ale církev ne.“ I nejmenší buňka církve nebo rodina se může stát znamením Ježíšovy přítomnosti.

„Když se podaří vytvořit společenství s Ježíšem uprostřed, poroste touha být s Ježíšem, poroste i láska k církvi, která se zakouší jako místo důvěrného života s Bohem,“ říká arcibiskup Graubner a připouští, že je to náročný úkol. „Nejde o nějaký přídavek či další úkol ke všem stávajícím, jde o naši proměnu, která umožní uzdravení našich farností,“ připomíná ovšem zároveň a dodává, že taková seberealizace není výsledkem osobních snah, ale Kristovým darem. „Pak můžeme být svědky zázraků a oživení církve, které bude dílem zmrtvýchvstalého Krista,“ uzavírá svůj list arcibiskup Graubner. Děkuje pak všem, kdo se do oslavy Kristova zmrtvýchvstání takto zapojí, všem věřícím přeje velikonoční radost a uděluje své požehnání.

Plné znění jeho pastýřského listu ve formátu pdf je k dispozici na tomto místě.

 

 

 

  Pastýřský  list  arcibiskupa  Jana  mládeži  

 

 Drazí bratři a sestry,
 a dnes zvláště Vy, mladí chlapci a děvčata, pokoj Vám! 

Prožíváme rok Božího milosrdenství, které sv. Jan Pavel II. definoval jako „zvláštní sílu Boží lásky, která je větší než náš hřích a nevěrnost“. Ano, Boží láska nás uzdravuje, posiluje a umožňuje nám objevit zdroj skutečné radosti a naděje.
Není náhodou, že právě v tomto roce Vás, mladé lidi, zve papež František od 20. do 31. července na Světový den mládeže právě do Krakova, do města, kde žil svatý papež Jan Pavel II. a svatá sestra Faustyna, od níž polský papež přijal úctu k Božímu milosrdenství.
Nevím, jestli jste všichni zvyklí na život ve společenství, jestli se scházíte i mimo bohoslužbu, abyste se spolu modlili, četli Písmo svaté, mluvili o své víře, nebo se z ní prostě radovali a někdy zakusili, že Pán Ježíš je živý a je přítomen ve společenství víry. Víra je sice osobní rozhodnutí a osobní odpověď na lásku Pána Ježíše, ale je taky povoláním k životu s druhými. Je-li Ježíš mým přítelem, jsou mými přáteli všichni jeho přátelé.
Společenství není přepychem pro některé, ale stylem života každého pokřtěného.

Rád bych vyzval každého z Vás, kdo nemá společenství, najděte si ho, nebo ho založte. Jestli společenství máte, ale nelíbí se Vám, obnovte ho především tím, že tam přinesete to, co tam chybí, že tam přinesete svou lásku a ochotu. Pak bude i pro Vás posilou a pomocí.

Rád bych Vás pozval na setkání u příležitosti Květné neděle ve Vašich děkanátech a pak na Světové setkání mládeže s papežem Františkem do Krakova, kde se na Vás těším.

Vás rodiče a všechny, kterým na mládeži záleží, zvu na jednodenní pouť do Krakova v sobotu 28. května, abychom svým putováním a modlitbou připravili pouť mladých.
Ty, kteří nemohou putovat, prosím o modlitbu za mládež a nemocné navíc o obětování trpělivě snášených bolestí.

Zajištění pouti mládeže bude něco stát. Proto prosím i o Vaši finanční podporu při kostelní sbírce příští neděli. Už dnes děkuji za každý příspěvek.

Prosím Pána, aby se co nejvíc mladých lidí setkalo s osobní láskou Ježíše a během Světového dne mládeže prožilo, že církev je mladá, krásná, inspirativní a nabízí smysl života každému člověku.

                                                                                 Na setkání s Vámi v Krakově se těší a všem žehná
                                                                                                             arcibiskup Jan

 

 
 

 

 

  Pastýřský list  arcibiskupa  Graubnera  

  pro 1. neděli postní  

 

 Drazí bratři a sestry,


vstoupili jsme do postní doby Svatého roku milosrdenství. Je to mimořádná příležitost k duchovnímu uzdravení a novému vykročení na svaté cestě, kterou nás chce vést Pán k trvalému štěstí. Moudrost počítá s posledním cílem. Nedívat se dál než na současnost je pošetilá krátkozrakost. Co konkrétně máme udělat k prohloubení moudrosti?

Mojžíš nás v prvním čtení vyzval, abychom se podívali do historie národa, rodiny i naší osobní a snažili se objevit, co pro nás Bůh velikého udělal, co nám dal. Připomeňme si, co všechno dobrého jsme dostali od rodičů, v našich rodinách, zděděné dary a vrozené schopnosti, náklonnosti, talenty, vzdělání, ale i krásu naší země a pokojné časy i poměrný blahobyt ve srovnání s těmi, kteří žijí v zemích bez vody, nebo ve válkách a hladu, ve vyhnanství či v ohrožení epidemiemi. Jen v minulém roce bylo na světě pro víru zavražděno více než sedm tisíc křesťanů. Máme proč chválit Boha, děkovat mu a veřejně vyznávat, že nás nezaslouženě zahrnuje úžasnou láskou. Máme co měnit, abychom se nemuseli před těmi, kdo dávají život za Krista, stydět.

Svatý Pavel nás ujistil, že víra v srdci vede ke spravedlnosti, vyznání ústy vede ke spáse. Po pravdě musíme přiznat, že naše víra není zatím tak silná, abychom se mohli považovat za spravedlivé. Když říkám víra, nemyslím jen na rozumové uznávání toho, co nám Církev k věření předkládá, ale na takové přijetí Božího slova, které mění naše postoje i skutky, aby byly ve shodě s Božím plánem. Příčinou mohou být pochybnosti, které jsou dnes módní, nebo naše slabost.

Evangelium nás zavedlo na poušť, která je místem zásadního rozhodnutí pro Boha, nebo proti němu. I Pán Ježíš tam prožíval pokušení, ale jak jsme viděli, on zvítězil. Postní doba vede na poušť i nás a připomíná, že jí nemůžeme projít a zůstat lhostejní. Je třeba se znovu rozhodnout pro Boha.

Říká se, že dnešní doba je nemocná nerozhodností. Mnozí se bojí vyjádřit svůj názor, aby nenarazili, nebo aby se nezdálo, že se povyšují nad ostatní, aby byli korektní a tolerantní. Dokonce i současná kultura nám předkládá místo hrdinů silných a sebevědomých, ale současně skromných a jistých, hrdiny zmítané nejistotou, pochybnostmi a smutkem. Pochybnost se převléká za pokoru. Pochybnost není pokora. Pochybnost je pochybnost, je to nevíra. Je nutné se jí zbavit a ne ji hýčkat.1 Apoštol nám řekl, že víra vede ke spravedlnosti. Hledáme-li spravedlnost, odmítněme pochybnosti a najděme odvahu pevně věřit.

Druhou příčinou mohou být naše slabosti, které však můžeme ve svaté zpovědi odevzdat Božímu milosrdenství a nechat se uzdravit. Někdy se trápíme hledáním toho, co je třeba vyznat. Někdo dokonce říká, že je zbytečné chodit ke zpovědi, když nemáme těžké hříchy. Opak je pravdou. Nikdo není tak zdravý, aby nepotřeboval uzdravení duše. Hřích spočívá v tom, jakým způsobem člověk Bohu odpovídá. Proto je dobře nejprve žasnout nad Boží štědrostí k nám, abychom si uvědomili, jak málo býváme vděční, jak málo se umíme radovat z Boží přízně. Pak se ptejme na to, co nás mrzí, co třeba není ani hříchem, ale je kořenem různých chyb. Může to být zklamání, zranění, utrpěná křivda, s níž jsme se nevyrovnali, zatrpklost, která způsobila naše uzavření, nepříjemnosti s druhými, které jsme ani nezavinili, ale kvůli nimž se některým lidem vyhýbáme, nevyslyšená modlitba, kvůli níž se mračíme na Pána Boha, nesplněné přání, od něhož jsme se nedokázali osvobodit, možná jen špatné počasí a nízký tlak nahrávají naší nechuti, uzavřenosti, skepsi a špatné náladě, kterou neumíme ovládat. Právě v těchto úzkostech, které nejsou samy o sobě hříchem, můžeme hledat příčiny naší nedbalosti a roztržitosti v modlitbě, naší netrpělivosti, škodolibosti, pomstychtivosti či nepřejícnosti a nelaskavosti, naší duchovní stagnace. Za neochotou přijímat Boží vnuknutí je často skrytá nedostatečná víra, která by naopak rostla a sílila větším spoléháním na Boha než na vlastní zkušenosti, větší důvěrou v jeho moc, která umí překonat naše strachy.

Někdy se na duchovní cestě můžeme dostat do slepé uličky, když se příliš soustředíme na spravedlnost, které není možné dosáhnout. Pak jsme zablokovaní a naše vztahy umírají, dokonce i rodiny se rozpadají. Připomeňme si, že spravedlnost je nejnižší mírou lásky, zatímco láska je plnou mírou spravedlnosti.3 Požadavek spravedlnosti musíme prakticky překračovat milující a milosrdnou náklonností k druhému. Kvůli přežití našich vztahů i celé společnosti může být nutné odpustit i těžká provinění proti spravedlnosti a opět se smířit. Odpuštění, smíření a milosrdenství i v bezvýchodné situaci nabízí východisko a novou budoucnost, protože způsobuje něco samo o sobě nemožného, když promíjí, co je z hlediska spravedlnosti neprominutelné.4 Toto dělá Bůh při každé zpovědi a svým odpuštěním nám dává možnost odblokovat a uzdravit i naše vztahy k bližním. Takové prožití svátosti smíření, když bude pravidelné, se stane pravou studnou duchovního zdraví. Začne duchovní uzdravování. Přijmout odpuštění hříchů znamená hmatatelně se dotýkat milosrdenství,5 znamená to přijmout Ducha Svatého, který je odpuštěním hříchů.

Drazí bratři a sestry, upřímně zvu každého z Vás k nové zkušenosti Božího milosrdenství a přeji Vám nový objev vnitřní svobody, radost z Božího přátelství a uzdravení srdcí, která budou schopná štědrým rozdáváním milosrdné lásky uzdravovat své okolí. Pobyt na poušti je náročný, ale může být začátkem vítězné cesty jako u Pána Ježíše, který na začátku svého působení zvítězil nad pokušením ďábla na poušti a na konci svého působení ho přemohl na kříži a vyrval mu kořist, kterou jsme my. Dnešní nová volba Boha je začátkem naší cesty k velikonočnímu vítězství.

Na této cestě Vás provázím denně svou modlitbou a každého, kdo se přihlásí, budu provázet denní myšlenkou prostřednictvím sms na mobilu. Zároveň Vás zvu na národní pouť k Božímu milosrdenství do Krakova na sobotu 28. května, zvláště ty, kteří chtějí duchovně připravit cestu našich mladých na Světové setkání mládeže s papežem.

                                            O vzájemnou modlitbu prosí a ze srdce žehná

                                                                                                                                                    arcibiskup Jan

 

 

 

 

  Pastýřský list arcibiskupa Graubnera  

  k adventu  

 

 Drazí bratři a sestry, 

dnešním dnem vstupujeme do mimořádného Svatého roku milosrdenství. Začínáme advent, který nás připravuje na příchod Spasitele. Ten přichází jako zachránce. V Něm nám Bůh nabízí milosrdenství, které je větší než každý hřích. To je důvod skutečné naděje.

Boží moc však respektuje svobodu každého z nás. Uzdravující sílu Božího milo­srdenství zakusí ten, kdo uznává, že není dokonalý, že Boží milosrdenství potřebuje a prosí o ně.

Možnost odpuštění ve zpovědi se nabízí všem, i těm, kdo nebyli u zpovědi velmi dlouho. Mimořádnou příležitost ke smíření s Bohem a církví mají všichni, kteří církev opustili, nebo upadli do církevních trestů. Všichni zpovědníci mají pro tento rok právo rozhřešit hříchy vyhrazené biskupovi. Od začátku doby postní budou mít vybraní kněží v katedrálách a při lidových misiích možnost rozhřešit i hříchy vyhrazené papeži. Ne­bojte se oslovit své duchovní pastýře, kteří Vám rádi poradí a pomohou.

Mimořádnou příležitost nabízím všem, kteří nemají pokřtěné děti pro jakékoliv komplikace nebo zanedbání či nedorozumění. Jedinou podmínkou pro křest dětí bude upřímný úmysl jim také předat víru a ve víře je vyučit. Kromě stálé možnosti ve všech farnostech bude společná příprava rodičů na křest dětí ve všech děkanátních městech. Příprava začne po Vánocích a bude uzpůsobena situaci žadatelů. Těm rodičům, jimž samotným chybí náboženská výchova, bude nabídnuta pomoc.

Podobně mohou dospělí kromě svých farností i v děkanských kostelích využít pří­ležitost přípravy ke křtu či prvnímu svatému přijímání a biřmování, nebo najít pomoc při návratu k přijímání svátostí třebas po dlouhé době.

Na odpuštění od Boha i církve bychom všichni měli odpovědět odpuštěním všem, kteří se nějak provinili proti nám. Spustit uzdravující lavinu odpuštění! Rok milosrden­ství nás zve, abychom ukončili staré spory, odpustili staré křivdy a smířili se se všemi. Odpouštění je síla, která křísí k novému životu a vlévá naději. Odpuštění je základním rysem křesťanské kultury, je nejzřetelnějším výrazem milosrdné lásky a barometrem věrohodnosti naší víry. Odpuštění je však třeba žít každý den i v maličkostech. Při odpuštění se nemusíme ptát, jestli si to dotyčný zaslouží. Odpuštění je nezasloužený dar, který obohacuje především toho, kdo odpouští. Hlavním důvodem pro odpuštění je, že Bůh odpustil nám.

Abychom se taky sami stali nástrojem Božího milosrdenství, budeme si během roku často připomínat skutky tělesného i duchovního milosrdenství. Budeme se v nich prakticky procvičovat, jeden druhého povzbuzovat. Velmi se těším na to, že se v našich farnostech naučíme v této věci spolupracovat a dobré skutky organizovat, že rozkvete služba dobrovolníků Charity. Pracovníky Charit prosím, aby se ujali iniciativy. Rok milosrdenství je mimořádnou příležitostí právě pro Charitu, jejíž jméno česky zname­ná milosrdná láska.

Osobním vrcholem Roku milosrdenství pro každého z nás bude putování ke Svaté bráně, která poprvé v dějinách bude z rozhodnutí papeže Františka otevřena v diecézích. V Arcidiecézi olomoucké to bude v katedrále a bazilikách na Velehradě a na Svatém Hostýně. Po opravdové přípravě, k níž patří obrácení, pokání a smíření, projdeme Sva­tou branou jako kající poutníci, kterým už byly odpuštěny hříchy a oni přicházejí prosit o odpuštění trestů za ně.

V olomoucké katedrále bude otevřena Svatá brána na 3. neděli adventní při mši svaté, kterou zahájíme v kostele Panny Marie Sněžné v 10 hodin a průvodem půjdeme do katedrály, kde se otevře Svatá brána. K této mimořádné bohoslužbě Vás srdečně zvu. Na Svatém Hostýně otevřeme Svatou bránu v noci ze Silvestra na Nový rok a na Velehradě při pouti k Panně Marii, Matce jednoty křesťanů, která se koná v neděli 24. ledna.

Drazí bratři a sestry,

dnes vstupujeme do adventu, doby intenzivní přípravy na příchod Spasitele, který je darem Otcova milosrdenství. Objevujme hodnotu ticha a mlčení, v němž nasloucháme Božímu slovu, rozjímáme o něm a přijímáme ho za své tak, že ono vytváří náš vlast­ní životní styl. Heslem tohoto roku je Ježíšova výzva: „Buďte milosrdní, jako je milo­srdný váš Otec“ (Lk 6,36). Kéž se toto Ježíšovo slovo vtělí do našeho života, myšlení a skutků. Pak bude Spasitel nově přicházet do našich rodin i do dnešního světa a ukáže se jako zachránce.

K tomu každému z vás žehná a všechny o modlitbu prosí

                                                                  arcibiskup Jan

 

 

  Pastýřský list arcibiskupa  Jana  Graubnera 

  výročí  konce  války  a  oslavy  v  Olomouci   

 

 Drazí bratři a sestry, 

rád bych vás pozval ke třem věcem. Především k vděčné vzpomínce na ukončení druhé světové války, k poděkování za 70 let míru, který je pro nás velkým darem Božím. S úctou a vděčností děkujme za všechny, kteří pro ukončení války nasazovali životy. Modleme se za padlé vojáky i za všechny, kteří byli popraveni či zahynuli ve vězeních a koncentračních táborech. Jen z naší diecéze to bylo 34 kněží české i německé národnosti.

Nechejte, prosím, na památku 70. výročí konce druhé světové války zvonit všechny zvony po dobu 7 minut v předvečer státního svátku ve čtvrtek 7. května 2015 v 19.30 hodin. Při zvonění se všichni spojme v tiché modlitbě za oběti války.

O státním svátku 8. května vložte do mše svaté přímluvu: „Přijmi, Bože, naše poděkování, že žijeme v naší zemi už 70 let v míru, a prosíme tě, uveď do svého království všechny, kdo zahynuli v hrůzách druhé světové války.“ Po mši svaté zazpívejte českou státní hymnu. Podle místních podmínek vykonejte krátkou modlitbu u pomníku padlých ve druhé světové válce.

Přijměte, prosím, také moje pozvání na Diecézní eucharistický kongres v Olomouci, o němž už víte. Na pátek 15. května zvu všechny děti, které chodí do náboženství, na pátek večer zvu mládež a na sobotu 16. května vás všechny.

V neděli 17. května oslavíme na Svatém Kopečku u Olomouce dvacáté výročí návštěvy svatého papeže Jana Pavla a svatořečení blahoslaveného Jana Sarkandra a blahoslavené Zdislavy. Na mši svatou přijede někdejší papežův sekretář a současný arcibiskup Krakova kardinál Stanisław Dziwisz.

Těším se na setkání s vámi a ty, kteří se nemohou účastnit, prosím o modlitbu.

Všem ze srdce žehná

                                                                                                                    arcibiskup Jan

 

 

  Pastýřský list Velikonoce  2015  

 Drazí bratři a sestry,
každému z Vás přeji pravou velikonoční radost, radost ze vzkříšení.

 

Kristus nevstal proto, aby nám dal trochu radosti, ulevil našemu svědomí a nabídl pomocnou ruku pro lepší život na zemi. On umřel světu, aby nám dal nový život. Když Bůh vzkřísil Krista Ježíše, vzkřísil zároveň s ním i nás. (Ef 2,6a) Křestním ponořením do jeho smrti jsme byli spolu s ním pohřbeni. A jako Kristus byl vzkříšen z mrtvých Otcovou slávou, tak i my teď musíme žít novým životem. (Řím 6,4) Když jsme byli s Kristem vzkříšeni, usilujme o to, co pochází shůry… nemysleme na to, co je na zemi. (srov. Kol 3, 1–2)
 

Být křesťanem znamená mít v sobě to smýšlení, jaké měl Kristus Ježíš, který se ponížil a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži (Flp 2,5.8). Znamená to být ukřižován spolu s Kristem, takže můžeme říct se svatým Pavlem: Už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. (Gal 2,20) Znamená to neznat nic jiného než Ježíše Krista, a to ukřižovaného (1Kor 2,2). Ukřižovaný Kristus však vstal z mrtvých a pro svoje spojení s Kristem všichni budou povoláni k životu. (1Kor, 15,20.22)
 

Zmrtvýchvstalý žije jiný život. On není závislý na světě. Křesťan, který patří Kristu, není jako ostatní lidé, snad jen o trochu slušnější a strážce nějakých hodnot. On objevil lásku Boha, který miluje až k smrti. Křesťan už ve křtu vstal k novému životu a žije už dnes životem Kristovým. My jsme přešli ze smrti do života, a proto milujeme bratry. Kristus za nás položil svůj život. Také my jsme povinni položit život za své bratry. (1Jan 3, 14.16)
 

V poslední době často slyšíme o pronásledovaných křesťanech, o současných mučednících, kteří raději obětují život, než aby zradili Krista. Bez víry v život věčný by to nedokázali, ba ani by to nemělo smysl. Historici odhadují, že od Kristova zmrtvýchvstání za něj položilo život asi 70 milionů křesťanů. Více než polovina z nich zemřela v minulém století a dnešek nezůstává pozadu. I dnes platí, že krev mučedníků je semenem nových křesťanů. Zatímco slyšíme o krutém pronásledování třeba v muslimském světě nebo v komunistické Koreji, jen v Číně přibývá každým dnem prý deset tisíc křesťanů. Církev ve světě skutečně roste.
 

I nás oslava Kristova vzkříšení volá ke svědectví. Nepolevujme v modlitbách za pronásledované křesťany, ale mějme i odvahu žít v naší sekularizované společnosti jako Boží děti novým životem podle vzoru Kristova i za cenu nějaké oběti. Svět má právo to vidět, aby mohl uvěřit. Nezapomínejme, že každá neděle je oslavou vzkříšení a každá mše svatá je skutečným zpřítomněním smrti a vzkříšení Krista. Jestli opravdu chceme něco udělat pro obrácení Evropy, pro zachování míru, slavme každou neděli jako opravdový svátek vzkříšení k novému životu a najděme znovu cestu k častější účasti na mši svaté nejen o nedělích. Jsou-li mnohé kostely při mších ve všední dny prázdné, nemůžeme říct, že děláme dost pro záchranu naší vlasti a Evropy.
 

Velikonoce nás zvou k nové zkušenosti víry. I my můžeme být svědky nového vzkříšení církve v naší zemi. Ale musíme spolu s Kristem vstupovat do Velkého pátku, abychom mohli zažívat radost velikonočního vzkříšení. Základem je nepřerušené spojení s Kristem a jistota, že od jeho lásky nás nemůže odloučit nic na světě.
 

Tuto radostnou jistotu každému z Vás ze srdce přeje a vyprošuje

arcibiskup Jan

 

 

  Pastýřský list pro první neděli postní 2015  

 Drazí bratři a sestry,
do doby postní jsme vstoupili s pohledem na Pána Ježíše, který prožil čtyřicet dní na poušti, vítězně zvládal pokušení a pak začal hlásat Boží evangelium: Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu. (Mk 1,15)
Může nás napadnout: My přece věříme, proto jsme tady. Jak máme uvěřit evangeliu? Co se od nás ještě očekává? Apoštol Jan, učedník, který byl nejvnímavější pro Ježíšovu lásku, nám po své zkušenosti říká: Nemilujte svět, ani to, co je ve světě. Jestli někdo miluje svět, není v něm Otcova láska. Vždyť všechno, co je ve světě: žádost těla, žádost očí a honosný způsob života, není z Otce, ale ze světa. (1 Jan 2,15–16).
Jakže, my nemáme milovat svět, když sám Bůh miluje svět? Tentýž Jan přece píše: Bůh tak miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (Jan 3,16) Ano, Bůh miluje svět, a proto ho chce zachránit. Buduje v něm Boží království, které má jiné myšlení a jinou kulturu než svět propadlý hříchu. On nenutí, jen zve do svého království, ale upozorňuje, že svět pomíjí, že na věky zůstává jen ten, kdo koná to, co chce Bůh (1 Jan 2,17).
Základním zákonem Božího království je láska, která hledá dobro druhého, která se nebojí ani oběti. Ježíš sám ukazuje hodnotu každého člověka, když se narodí jako chudý, když učí, že co uděláme jednomu z nejposlednějších, děláme jemu, když jako mistr umývá svým učedníkům nohy, když blahoslaví chudé a tiché, lačnící a žíznící po spravedlnosti, milosrdné, čistého srdce a tvůrce pokoje, ba i ty, kdo jsou pronásledováni pro spravedlnost, či křivě obviňováni a očerňováni od těch, kteří nepřijali kulturu Božího království.
Kdo uvěřil evangeliu, má kulturu odlišnou od světa, který se žene za honosným životem a řídí se jen žádostmi těla. My žijeme ve světě, ale ze světa nejsme, když nás jeho vyvolení ze světa vyprostilo. (srov. Jan 15,19)

 

Drazí bratři a sestry,
postní doba má pro nás být dobou intenzivního učení a procvičování Kristova myšlení a jeho kultury. Nebojme se lišit se od světa a od jeho kultury spějící k zániku, jako to udělal Noe se svou rodinou, když se zachránili uposlechnutím Božího příkazu vstoupit do archy, kterou si měli postavit. Boží království se přiblížilo, my jsme do něj byli přijati už křtem, ale musíme do něho vstupovat denně svým rozhodováním myslet a jednat jako Boží děti.

 

Připomeňme si, co papež František neúnavně opakuje, že kritiky, klepy, závisti, žárlivosti, rivalita jsou postoje, které nemají právo obývat naše domy. To může být důležité téma pro naše postní snažení. Pro mnohé je největším pokušitelem k hříchu internet, který však může být skvělým služebníkem, když se umí dobře užívat, když nezačne člověka ovládat, když mu nekrade příliš mnoho času. K těžkému hříchu mohou vést nemravnosti, i když jsou jen na obrazovce. Hltání špatných zpráv z jakýchkoliv zdrojů a jejich předávání dál může být nejen projevem hříšné zvědavosti, ale i službou nepříteli Božího království, které se buduje hlásáním radostné zvěsti evangelia. Radost z násilí či hrubá zábava, kdy těší ošklivost a baví zloba, neodpovídají kultuře Božího království. Takovými věcmi je správné pohrdat a říkat si: „K vyšším věcem jsem se narodil.“
 

Postní doba je nejen vhodným časem pro uvědomění si hříšných pout, zlozvyků a chyb, které je třeba odevzdat Božímu milosrdenství ve zpovědi, ale je to i příležitost k procvičování pevné vůle potřebné k vítězství nad pokušeními a k růstu v dobrém, k budování ctnosti.
 

Katechismus říká, že ctnost je trvalá a pevná dispozice konat dobro (KKC 1733). Získat trvalou a pevnou dispozici není snadné a vyžaduje to soustavnou výchovu i sebevýchovu. Ctnost nestačí propagovat, je třeba ji nacvičit. Nejlepší a nejpůsobivější reklamou ctnosti je sám člověk žijící tuto ctnost přitažlivě. K vybudování ctnosti je důležitá motivace, ale ekonomická nestačí. Je nutné si ctnost oblíbit a probudit v sobě touhu dosáhnout jí.
Zkušení duchovní vůdcové radívali: Když tě trápí slabost, posiluj vůli. Když tě ohrožuje pokušení, utíkej před ním. Když tě spoutává hříšný zlozvyk, bojuj za svou svobodu. Až se zlozvyku zbavíš, procvičuj ctnost, která je jeho opakem.

 

Bratři a sestry,
vezměme letošní postní dobu jako duchovní cvičení. Kdo cvičíte nějaký sport nebo hudbu, víte, že za jednou se nedá nic naučit a o tréningu jen mluvit, to nepomůže, ale vytrvalým cvikem se dá dojít ke skvělým výsledkům. Přeji Vám hodně vytrvalosti v duchovním procvičování, které nemusíte dělat jen sami. Společné snažení třeba v rodině či s přáteli může hodně povzbudit.
Svatý Pavel nám radí: Musíte vytrvat ve víře, opřeni o pevné základy a nesmíte se nechat odvrátit od naděje, kterou vám přineslo evangelium. (Kol 1,23a) A nezapomeňme, Boží království je blízko!

 

Naději každému z Vás vyprošuje Váš
                                                                                                          arcibiskup Jan

 

 

 

  Pastýřský list arcibiskupa Graubnera k adventu 2014  

Drazí bratři a sestry,

První nedělí adventní vstupujeme do roku, který papež František určil jako Rok zasvěceného života. Pro církev v Česku je to také rok eucharistického kongresu – sjezdu. Obě věci spolu souvisí a dobře navazují na uplynulý Rok rodiny. Všude totiž jde na o naši odpověď na Boží pozvání a o zjevování či zviditelnění Boha a jeho díla ve světě.

Povolání k zasvěcenému životu vychází od Boha a čeká na odpověď člověka. Bůh někdy nabídne tak silný zážitek své lásky, že v člověku probudí touhu odpovědět velkorysým darováním celého života Bohu. Kdo se nechá Bohem uchvátit, chce všechno opustit a následovat Krista. Svědčí tak o velikosti Boha, kvůli kterému stojí za to všechno opustit.

Životem podle evangelních rad – v čistotě, chudobě a poslušnosti – se řeholníci a řeholnice připodobňují Pánu Ježíši. Čistota jejich panenství je předpovědí budoucího života v nebeské slávě. Chudoba vyznává, že Bůh je jediným skutečným pokladem. Poslušnost odkrývá osvobozující krásu synovské služby, rozvíjí vědomí vlastních povinností a dává růst vzájemné důvěře.

Zasvěcení se snaží vytvářet společenství, které má „jedno srdce a jednu duši“ (Sk 4,32), takže je výmluvným vyznáním Nejsvětější Trojice – dokonalého společenství božských osob. V bratrském společenství mají řeholníci a řeholnice všechno společné, nejen majetek a duchovní zážitky, skutky lásky a apoštolské programy, ale i hledání Boha a sdílení duchovních zkušeností, takže každý může zakoušet tajemnou přítomnost zmrtvýchvstalého Pána (srov. Mt 18,20). Takové společenství je pak viditelným znamením Boha ve světě. Většina řeholí mluví o svém zasvěcení i zvláštním oblečením, hábitem.

Jsou však i lidé zasvěcení, kteří žijí ve světě. Také lidé žijící v manželství mohou mít podíl na poslání a bohatství zasvěceného života jako dobrovolní spolupracovníci nebo členové tak zvaných sekulárních či třetích řádů, když usilují o křesťanskou dokonalost podle ducha některé řeholní společnosti, zapojují se do apoštolátu a oživují svět duchem evangelia. Darem Ducha Svatého jsou i církví schválená hnutí a nové komunity, které pomáhají věřícím velkodušně a se stálým nadšením následovat Pána.

V tomto roce tedy prosme za všechny, kteří se zasvětili Bohu, aby byli srozumitelným, zářivým a přitažlivým znamením Boha pro svět. Prosme i za mladé lidi, které Pán zavolá, aby měli odvahu k velkorysé odpovědi. Některé kláštery a komunity jistě nabídnou zvláště mladým zájemcům možnost návštěvy či krátkého pobytu k nezávaznému poznání společného života.

Eucharistický sjezd či kongres je příležitostí ukázat našemu okolí na Boží přítomnost v Nejsvětější svátosti, jak při průvodu Boží těla ve farnosti, nebo při diecézním sjezdu 15. a 16. května v Olomouci, tak při Národním eucharistickém kongresu 17. října v Brně. Naše svědectví bude tím přesvědčivější, čím hlubší a opravdovější bude naše víra v přítomnost živého Krista pod způsobou chleba v oltářní svátosti a čím větší bude naše láska k němu. Proto se v tomto roce snažme o takovou přípravu na svaté přijímání a takové jeho prožívání, aby v nás působilo větší užitek, abychom se po každém svatém přijímání stávali pro lidi kolem nás působivým znamením Boží lásky. Pomůže nám i častější návštěva Pána Ježíše ve svatostánku a adorace, která nás přitáhne jako jeho důvěrné přátele. Většina z nás žije v rodinách, kde se rodí děti a vychovávají další generace křesťanů, i ti, které chce Bůh povolat k zasvěcenému životu nebo ke kněžství. Pro všechny je důležité, aby jejich rodina a jejich domov byly teologickým místem, tedy prostorem, kde se mluví o Bohu a s Bohem, kde se společně hledá Bůh a jeho vůle, kde se zakouší přítomnost Boha v lásce i radost z něho.

Drazí přátelé,

jestli jsme se v minulém roce snažili udělat krůček k přiblížení našich rodin Bohu, pokusme se v tomto roce vydávat před světem svědectví Kristu společnou cestou celých rodin na nedělní bohoslužby a vytvářením rodinného prostoru pro společné hledání Boha a jeho vůle, pro sdílení svých duchovních zkušeností i společnou přípravu na zpověď a svaté přijímání, na rodinnou návštěvu Pána Ježíše ve svatostánku. Které rodině se podaří během tohoto roku více přiblížit k Ježíši přítomnému v eucharistii, může se v závěru roku eucharistickému Kristu zasvětit, odpovědět na jeho lásku a odevzdat, svěřit se mu.

Když začneme hned, připravíme si už krásné Vánoce.

K tomu vám všem ze srdce žehná

arcibiskup Jan

 

 

  Pastýřský list Letnice 2014  

 Drazí přátelé,
v Roku rodiny jsme doputovali k Letnicím. Ježíš Kristus, když naplnil své vykupitelské poslání na zemi a jako vítěz nad hříchem a smrtí se navrátil ke svému Otci, seslal své církvi Svatého Ducha, aby on naplnil, co Kristus hlásal, aby uskutečnil Boží království na zemi. O Letnicích se uskutečňuje nové stvoření. Naplňují se starozákonní proroctví: Vložím svůj zákon do jejich nitra. Dám vám nové srdce, vložím do vás nového ducha. Ten, který nepřišel zákon zrušit, ale naplnit, v den, kdy si Izraelité připomínali přijetí Zákona na hoře Sinaj, odevzdal své církvi Ducha Svatého jako nový, duchovní zákon. Kdo má Ducha Svatého, miluje, tedy zachovává největší přikázání, přikázání lásky k Bohu a bližnímu.

To platí pro všechny křesťany, ale přiznejme, že zcela zvláště pro vás, manžele a manželky, protože vy jste přijali svátost manželství jako svátost lásky. Vy máte stavovské poslání: být zvláštními strážci lásky v církvi a ve společnosti. Ve svátosti manželství se křesťanští manželé stávají znamením tajemství jednoty a plodné lásky mezi Kristem a církví, a také se na tomto tajemství podílejí. Dostávají sílu, aby si navzájem pomáhali ke svatosti v manželském životě a při rození a vychovávání dětí. Rodina jako škola života a lásky je nejdůležitějším místem, kde se další generace učí prakticky milovat skutečnou láskou, která hledá dobro druhého a nevzdává se, ani když je to těžké, láskou, která je obětavá a věrná, shovívavá, dobrosrdečná, nezávidí, nevychloubá se, nenadýmá, nedělá, co se nepatří, nemyslí jen a jen na sebe, nerozčiluje se, zapomíná, když jí někdo ublíží, má zármutek, když se dělá něco špatného, ale raduje se, když lidé žijí podle pravdy. Láska všechno omlouvá, všemu věří, nikdy nad nikým nezoufá, všechno vydrží. Láska nikdy nepřestává.

Ano, taková je láska Ducha Svatého. Být křesťanem, který se zrodil z křestní vody a z Ducha Svatého, znamená nechat v sobě milovat Boha. Naopak: Kdo nemiluje, Boha nepoznal, protože Bůh je láska. V tom smyslu jsou vaše rodiny školou lásky i víry. Předáváním umění milovat učíte děti poznávat Boha, který je Láska. Svět bez lásky nemá budoucnost, a proto nemá ani naději.

Odvěký nepřítel člověka, ďábel, kterého Ježíš na kříži porazil, se pochopitelně stále snaží vyrvat Kristu ty, které on vykoupil. Proto svádí lidi k hříchu, proto útočí na manželství, někdy sobectvím, chtivostí či nevěrností, někdy chce zatížit svědomí hrozným hříchem potratů, ba dokonce útočí na manželství jako instituci. Přesvědčuje lidi, že manželství je zbytečné a někteří politici s ním vysloveně spolupracují, když ekonomicky znevýhodňují sezdané manžely. Lidská láska zlého ducha popuzuje. Manželství je svátost lásky. A proto je ďábel touží zničit. Mnohé manželské problémy však lze překonat odpuštěním, které je výsostným skutkem lásky a které ďábla doslova pokládá na lopatky. Když milujeme, vítězíme nad ďáblem. Mnozí to máte dobře vyzkoušené.

Proto vás, přátelé, upřímně vyzývám, vzývejte denně Ducha Svatého a proste ho i mnohokrát za den, aby k vám přišel. Nevíte, jak v určité chvíli reagovat, aby to bylo dobře, aby to bylo
podle slov Pána Ježíše? Řekněte prostě: Přijď, Duchu Svatý, a dej mi světlo. Duch Svatý přijde a naučí vás všemu a připomene vám všechno, co jsem vám řekl já, slibuje Pán Ježíš.
Pociťujete slabost, máte v sobě nejistotu či chaos? Proste: Přijď, Duchu Svatý, a ty sám mně vnukni, jak se mám modlit o sílu. Apoštol Pavel vás ujišťuje: Duch přichází na pomoc v naší slabosti. Vždyť ani nevíme, zač se máme vhodně modlit. A tu Duch sám se za nás přimlouvá vzdechy, které nelze vyjádřit, a Bůh, který zná přesně, co je uvnitř, ví, co Duch žádá, a že jeho přímluva za křesťany je ve shodě s Boží vůlí.

Z vlastní zkušenosti vás mohu ujistit, že je to spolehlivá cesta. Sám vzývám tak krátce Ducha Svatého mnohokrát za den, zvláště když mám něco říci. On skutečně přichází a působí. Vím však, že se musím ještě mnoho učit a rád bych v tom pokračoval společně s vámi.

Dnešním dnem končí doba velikonoční a vstupujeme do takzvaného období během roku, které skončí myšlenkami na poslední soud a slavností Krista Krále. Jestli jsme v jiných liturgických dobách hleděli na biblická období dějin spásy, pak toto období je obdobím života církve a působení Ducha Svatého, obdobím, které spoluvytváříme jako spoluodpovědní. Žijeme ve světě, kde je stálý boj dobra a zla. Lidé světsky smýšlející se někdy hodně liší od našeho poslání. Nezapomínejme, že dary Ducha, zvláště poznání Boha a schopnost milovat, nám byly dány proto, abychom mohli být užiteční. Ty dary nemáme jen pro sebe. Čím více jich rozdáme, tím budeme bohatší, protože Bůh je štědrý a naší velkorysostí se nikdy nedá zahanbit. Ničeho se nebojme, pokud se necháme vést Duchem Svatým. Žijte duchovně, a nepropadnete žádostem těla. Zakusíte bohaté plody života v Duchu Svatém, protože ovoce Ducha je láska, radost pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrota, věrnost, tichost, zdrženlivost. Těším se, že i toto bohatství zazáří v našich rodinách, že nebudeme tyto vlastnosti jen čekat od druhých, ale sami se těmito plody staneme přitažlivějšími pro lásku druhých. Na každé rodině záleží. Čím krásnější a pevnější bude rodina, tím šťastnější bude i naše společnost.

Přijď, Duchu Svatý, a přebývej v našich rodinách, aby byly chrámem tvé lásky, místem, kde roste Boží království, nová kultura života a nová civilizace lásky.
O to spolu s vámi usiluje a všem ze srdce žehná

                                                                                                       arcibiskup Jan

 

 

 

  Ve  Velikonočním  pastýřském  listě  nás  otec  arcibiskup 

  vybízí  k  jeho  opětovnému  čtení  

 

  Drazí bratři a sestry,   

dnes jsme plní velikonoční radosti, protože Kristus vstal z mrtvých. On zvítězil a s ním všichni, za které se obětoval. Co to znamená pro nás a pro naše rodiny? Podívejme se v duchu na setkávání prvotní církve se Zmrtvýchvstalým. Hned na úsvitu šly ženy ke hrobu . Neseděly doma se svou bolestí a zklamáním, šly za Ukřižovaným a setkaly se s Božím poslem. Dostaly úkol povědět to učedníkům. Když poslechly a plnily své poslání, sám Ježíš šel proti nim. Teď je poslal on sám k učedníkům se vzkazem: ať jdou do Galileje, že tam ho uvidí. A uviděli, přesto že šlo o zemi, které se říkalo Galilea pohanů. Nechce poslat do naší země pohanů dnes právě nás?

Mnozí rodiče vyrostli ve víře tím, že v ní vychovávali své děti, že sami dělali, k čemu vedli děti. Když zvěstovali Boží slovo a sami ho uskutečňovali, zakoušeli, jak je pravdivé a mocné. Když uváděli děti do důvěrného rozhovoru s Ježíšem, sami zakoušeli jeho oblažující blízkost. Když vedli děti k službě lásky, objevovali samotného Boha působícího v nich.

Petr a Jan běželi ke hrobu spolu. Mladší a milující Jan byl rychlejší, první viděl otevřený hrob a v něm plátna, ale nevešel. Dal přednost Petrovi, jako by chtěl vzkázat i nám, že nadšená víra a vynalézavá láska jsou v církvi motorem, který potřebuje řízení a jistotu autority představených. Viděli pruhy plátna, které omotávaly Kristovo tělo jako pouta, ale Kristus v nich už nebyl. Viděli znamení a uvěřili jeho poselství, přijali to, čemu dosud nerozuměli. Víra ne potřebuje důkazy a nestaví na senzačních zjeveních, ale umí číst Boží znamení. Vidí znamení a věří tajemství, přijímá jeho poselství. Dar víry dává Bůh tomu, kdo je ochoten věřit, kdo o ten dar prosí.

Magdalena plakala u prázdného hrobu. Hledala Ježíše, chtěla aspoň jeho mrtvé tělo. Plná bolesti mluvila s anděly, dokonce i s Ježíšem, ale nepoznala ho. Teprve, když ji oslovil jménem, objevila svého Mistra. Objala mu nohy jako proroku a Božímu vyslanci. Ježíš však nestál o její vyznání. Teď nebyl čas na osobní útěchu. Bylo třeba hlásat světu Kristovo vítězství. Proto ji poslal vydat svědectví apoštolům. Formace dnešních apoštolů začíná v rodině. Mateřské slovo a svědectví o Kristově vítězství, moci a lásce buduje církev i vychovává budoucí kněze. Když rodiče dají život dětem, má Bůh koho volat. Když rodiče přivedou děti k přátelství s Kristem, má Bůh koho poslat, aby hlásal evangelium.

Emauzští učedníci byli plní bolesti a navzájem se utvrzovali ve smutku a beznaději, takže nebyli schopni poznat Ježíše, ani když se k nim na cestě připojil. Nechal je vymluvit. Trpělivě naslouchal. Pak jim vysvětloval Písma, předával Boží slovo. Jejich srdce se začala uzdravovat, začalo jim být s Ježíšem dobře. Dokonce přestali myslet na sebe a naléhali na Ježíše, který dělal, jako by chtěl jít dál, aby u nich pojedl a přespal. Skutek lásky a společenství s Kristem učedníky osvobodily od smutku a beznaděje. Láska otevírá oči. V jejím světle poznáváme Boha, protože když milujeme, je v nás Bůh, který je Láska. A co teprve, když se společenství s Kristem dovrší přijetím Eucharistie! To může zakusit každá rodina.

Ježíš jim zmizel z očí. Oni správně pochopili, že musejí spěchat do společenství církve. Proto se ještě v noci vrátili k apoštolům do Jeruzaléma. Tam se jejich víra upevnila a oni se ve společenství církve znovu setkali s Kristem. Mluvili s apoštoly o Ježíši, a najednou ten, který byl přítomen v jejich myslích, stál uprostřed nich. Lekli se. Nejsou obětí omylu? Viděli toho, kterého znali léta, a přece neměli jistotu. Vzkříšení není návrat k pozemskému životu. Zmrtvýchvstalý je tentýž jako Ukřižovaný, ale má tělo oslavené. Dotkl se jich, jedl s nimi, aby poznali, že on není přelud. Zmrtvýchvstalý odevzdal apoštolům největší plod své smírné oběti: odpuštění a pokoj. Dal jim moc odpouštět v jeho jménu, protože On sám v nich bude působit, zázračně uzdravovat duše. Kéž bychom více chápali uzdravující sílu svátosti smíření a dovedli jí správně užívat, aby se skrze nás šířil pokoj, spása a uzdravení světa!

Tomáš ještě nevěděl, že poznání z Boží milosti dává větší jistotu než dotyk prstem. Pán se snížil k jeho pochybnosti. Ale zval ho k víře, protože křesťan je pozván ne k tomu, aby seděl v jistotě, nýbrž chodil ve víře. Milost otevřela Tomášovi oči, žasl, vyznal víru a klaněl se. Nepotřeboval víc.

Pak pomohl Ježíš s rybolovem. Zázračný rybolov už jednou zažili. To bylo jasné znamení.Byl to Ježíš. A tehdy jim řekl: Od nynějška budete lovit lidi. Bylo správné, že se vrátili ke své práci? Dostali přece poslání svědčit o Zmrtvýchvstalém a získávat lidi pro Boží království, hlásat ze střech a ne stáhnout se do soukromí. Pracovali do rána. Bez úspěchu. Úspěch daruje Bůh, zvláště když jde o spásu duší, o růst Božího království. Snad si vzpomněli, že jim říkal: Beze mne nemůžete dělat nic. Teď uvěřili, že s Ježíšem je možné všecko.

Petr rád vyznal Ježíši svou lásku . Patřil mezi jeho přátele od počátku. Ale třikrát? Snad si vzpomněl na svoje trojí zapření a zarmoutil se, ale o to pokorněji vyznal znovu svou lásku. Pán mu svěřil svou církev. Nežádal od Petra dokonalost, ale lásku. Pro jeho lítost a pokoru mu mohl odpustit a znovu darovat nevinnost. Petr věděl, že ho Ježíš zná i s jeho slabostmi. Tím více ho zavazovala Ježíšova důvěra. Příště už zbaběle neutekl, ale dal za Krista život.

Vítězný Kristus, který má všechnu moc v rukou, přikázal: Získávejte za učedníky všechny národy, ale i všechny sousedy, blízké i vzdálené, příbuzné. Křtěte a učte je zachovávat moje slovo. Kolik je kolem nás těch, které je třeba pro Krista teprve získat? Kolik nepokřtěných? A kolik pokřtěných, ale nevyučených? Kolik rodičů a kmotrů zanedbalo svůj úkol? Kolik lidí v mé blízkosti čeká právě na mě, že je přivedu ke Kristu?

Své poslání na zemi Kristus splnil a vrátil se k Otci . Šel nám tam p řipravit místo a zase přijde, aby nás vzal k sobě, abychom i my byli s ním ve slávě Otcově. I já mám v nebi připravené místo! To stojí za námahu, abych ho obsadil!

Apoštolové se modlili společně s Ježíšovou Matkou a s jeho příbuznými. Společně se připravili na vylití Ducha Svatého, který dal církvi život. Církev vždy roste ze společného slavení bohoslužby. I domácí církev každé rodiny roste ze společné modlitby a společné účasti na bohoslužbě. Rodina, která se modlí, trvá, říkala blahoslavená Tereza z Kalkaty, jak si opakovaně připomínáme.

Drazí bratři a sestry, mnozí jste udělali dobrou zkušenost společ modlitby v adventu. Pokračujte v době velikonoční a přečtěte si při modlitbě jeden odstaveček z tohoto dlouhého listu. Když podle toho budete i jednat, ožije a zazáří nejen vaše rodina, ale celá diecéze. Stanou se z vás hlasatelé radostné zprávy a lidé si řeknou: Jak milé jevidět člověka, který přináší radostnou zprávu!

K tomu všem ze srdce žehná a pravou velikonoční radost přeje

                                                                                                                       arcibiskup Jan

 

 

 

   Pastýřský list arcibiskupa Graubnera k postní době  

  Drazí bratři a sestry, milé děti, 

už máme za sebou několik měsíců Roku rodiny. Pokud jste přijali mou adventní výzvu, udělali jste v rodinách společnou zkušenost s modlitbou, se společným otevřením se Bohu. O Vánocích jsme přidali cvičení vzájemné lásky. Modlitba nás otevírá pro Boha a Boží láska, kterou si navzájem darujeme, umožňuje zkušenost Boží blízkosti, radostnou vánoční atmosféru po celý rok. Nyní jsme vstoupili do doby velkého postu, kterým se připravujeme na Velikonoce, na dar vykoupení.

Z první knihy Mojžíšovy jsme slyšeli o prvním hříchu, o největší katastrofě lidských dějin, kdy člověk neposlechl Boha, ba jednal, jako by Boha nebylo, jako by ho nepotřeboval. Sám si začal hrát na Boha, který rozhoduje o dobru a zlu. Lidé pak brzy poznali, že život bez Boha je životem bez lásky a bez naděje. Život v hříchu bere svobodu i radost, dokonce zatemňuje rozum, takže člověk spoutaný hříchem jedná nerozumně a škodí sám sobě i těm, které má rád.

Tu zkušenost má každý z nás, v malém či velkém to známe z našich rodin i z celé společnosti. Kolik rodinných tragédií začalo hloupým hříchem, který přivolával další hříchy a spoutával srdce, oslaboval vůli a vedl k špatnému rozhodování? Lidská vina však probudila Boží milosrdenství. Kristus přišel jako Zachránce a velmi draze za nás zaplatil. Sám nevinný umírá jako smírná oběť na kříži, zrazený, opuštěný, odepsaný jako vyvrhel bez práva na lidskou čest. Takovou cenu chce Kristus dobře využít.

Toužíodpustit každý hřích a uzdravit každé duchovní zranění. Naše viny přitahují jeho uzdravující milosrdenství. Ukažme mu svá zranění, aby je uzdravil. Dejme si práci a najděme všechna svá pochybení, abychom je nechali uzdravit. Všimněme si i těch chyb, které zranily vzájemné vztahy v rodině, nebo kterých jsme se dopouštěli společně.

Když manželé otevřou evangelium a nechají na sebe působit Kristovo živé slovo, jejich sebedůvěra se rychle vytratí. Buď knihu odloží, nebo dojdou k přesvědčení, že hřeší, a začnou dělat pokání. To znamená: odvrátí se od pouze lidských hodnot, které je ovládají, a obrátí se k Bohu. Protože se jim to nedaří, nemohou být na sebe pyšní; budou se proto obracet na Krista Spasitele a dovolávat se jeho milosrdné lásky.

K tomu potřebují odvahu, protože obyčejně se bojíme, že evangelium naruší naše pohodlí. Když překonáme námitky, odpor a strach, sejdeme se v pokoře před Spasitelem a společně zakusíme dotek Boží lásky, zázrak uzdravení.

Postní doba zve celé rodiny k přijetí svátosti smíření. Připravte se na ni společně! A nezapomeňte se omluvit i jeden druhému dřív, než půjdete ke zpovědi. Bude to možná těžké, ale pak budete moci jeden druhého vidět úplně nově. A pak: co odpustíte, už nikdy nepřipomínejte. Ani Bůh nepřipomíná, co odpustil. Komu je odpuštěno, je čistý. Přesto může být někdy těžké milovat druhého, když vidíme jeho opakované chyby.

Svatá Terezička říkávala: Nemůžeš-li milovat člověka pro jeho zlobu, miluj Krista v jeho srdci, který tam trpí jeho zlobou. Potěš Krista tím, že poneseš jeho bolest tiše s ním.

Zdá se ti někdy, že jsi už miloval dost, a chceš přestat? Podívej se na Ukřižovaného. On sice umírá, ale hřích ho nepřemohl. On miluje až do posledního dechu, modlí se za odpuštění pro ty, kteří ho ukřižovali. Ještě dýcháš? Tak miluj. Myslíš, že to máš těžké? Na kříži to bylo těžší. Od Roku víry je snad v každé naší rodině kříž. Využij každého pohledu na kříž k povzbuzení své lásky. Řekni Ukřižovanému, že se mu chceš aspoň trochu v lásce podobat, a popros ho o pomoc, o schopnost dál milovat.

Kdo se dnes rozhodne, že už miloval dost, rozhodl o smrti lásky. Zítra se už jen smíří s tím, že nemiluje. V čem spočívá usmíření? Základním krokem je: nerozhodnout se nemilovat. Chybu přiznat před manželem, manželkou (u chyb neznámých je to trochu jinak), odsoudit se a požádat o odpuštění. Takový projev pokory je velkým důkazem lásky. Někteří si od svatby umínili, že neusnou bez usmíření, protože na tom závisí budoucnost jejich lásky. V jedné takové rodině se stalo, že po třech letech manželka odmítla dát manželovi polibek na dobrou noc. Manžel beze slov klekl k posteli a začal růženec. Byl přesvědčen, že situace je vážná. Žena věděla, že by byl schopen se modlit celou noc. Třetí desátek ho už dokončit nenechala.

Manželé se v době začátku své lásky domnívají, že jejich láska je silná a nezranitelná. Po čase svou domýšlivost musí přiznat. Ke své lásce totiž potřebují Boha. Bez něho se zlu neubrání. Bez něho si svá selhání lásky nebudou umět dlouho odpouštět.

V Roku rodiny chceme nejen udělat něco pro rodinu, ale chceme se snažit společně jako rodina. Manželství je příležitost jít k Bohu společně. To také znamená nést společně naše kříže. Jak říká apoštol Pavel: Neste břemena jeden druhého. Rodina patří k sobě. I závod o věčnou spásu běží rodina společně jako tým. Proto jeden druhému pomáhá, povzbuzuje, ulehčuje, když je potřeba. Silnější táhne svým příkladem ty slabší, aniž by se vyvyšoval.

Drazí manželé, rodiče i děti, vstupme společně do postní doby, pomozme si navzájem na cestě ke svatosti. Nic nevzdávejme proto, že jsme slabí. Kristus nabízí pomoc. Najděme všechny své rány a ukažme je Božímu milosrdenství. Odpuštění přináší naději. A pohled na kříž ať nás vždy povzbudí k lásce, která je věrná, která miluje až do konce, která se nevzdává. Nelekejme se, když přijde pokušení.

I Krista pokoušel ďábel, když se čtyřicet dní jen modlil a postil. Ďábel nepokouší ty, kteří jsou už jeho. Zato doráží na ty, kteří se rozhodli vydat se za Kristem. V pokušení zůstaňme klidní, ale rozhodní. Pokaždé opakujme jako Ježíš na každé pokušení své jasné NE. Buďme jistí, že Bůh je nesrovnatelně silnější než celé peklo. S jeho pomocí zvítězíme. Jeho milosrdenství je zárukou naděje.

Kráčejme společně postní dobou k velikonočnímu vítězství.

Denně na Vás myslím v modlitbě a každému z Vás žehnám.
arcibiskup Jan

 

 

  Vánoční pastýřský list arcibiskupa Jana  

  Drazí bratři a sestry,  

každému z Vás blahopřeji k vánočním svátkům. Vánoce jsou tak krásné proto, že Bůh přichází mezi nás. My ho očekáváme, jsme pro něj otevření, citliví, vnímaví. Bůh, který je láska, je dnes uprostřed nás. A také působí skrze každého, kdo miluje, je pozorný, naslouchá, obdarovává i přijímá. Vánoce jsou zvláštním svátkem rodiny.

Pokud jsme měli to štěstí vyrůstat v dobré rodině, zakoušeli jsme právě v ní poprvé atmosféru lásky. Tam jsme byli milováni a tam jsme se učili milovat, zakoušeli jsme domov. Proto se rádi vracíme domů k rodině, či vzpomínáme na dětství a zvláště na Vánoce, kdy nám byl Bůh tak blízko. Svátky Boží blízkosti však nemusejí být jen jednou za rok, ale každý den. Vždyť Pán Ježíš slíbil, že bude uprostřed nás vždycky, když budeme shromážděni v jeho jménu, v jeho lásce.

Co dělat prakticky, abychom byli doma v Ježíšově jménu a mohli zažít jeho přítomnost?
Mít postoj lásky k Bohu i lidem. Láska k Bohu znamená, že mám v sobě pro Boha místo, že na něho myslím, že s ním počítám, mám radost z toho, že je se mnou a dívá se na mě. Milovat Boha znamená chtít ho stále poznávat, objevovat, co se mu líbí, a pak mu dělat radost.
Milovat druhé znamená chtít pro ně dobro, mít na ně čas, být pro ně, naslouchat jim a snažit se jim porozumět, vyhovět, pomoci jim, ale také vyjádřit uznání, pochválit a povzbudit. To obojí m ůže být někdy těžké a náročné, protože naše já je soustředěné příliš na sebe. Často chceme to, co nám se líbí, co nám dělá dobře. Prosazujeme, co jsme my vymysleli, naše představy, a to lepší chceme pro sebe. Láska však vyžaduje odvahu zapřít se, odřeknout si, dát druhému přednost. Milovat druhého stejně jako sebe. Kdo však skutečně miluje, ten dává snadno přednost milovanému před sebou samým.

Zvláště Vás, manželé, prosím v Roku rodiny: prokazujte jeden druhému svou lásku každý den, a to tak, aby z Vás měl radost i Bůh. Nezastavte se v lásce, ani kdyby to bylo těžké, kdyby Vám nestačily síly. V takové chvíli říkejte: Pane Ježíši, já to líp neumím, ale ty to umíš. Já se ti otevírám a ty mě pronikni a miluj skrze mě. Ty se dívej mýma očima. Ty se usměj mými rty. Ty pomáhej mýma rukama.
Zvláště, když se zdá, že ten druhý teď nemiluje, doplňte svým příspěvkem společnou lásku o to víc. Když druhému láska chybí, dávejte mu tím víc lásky Kristovy.
Skrze Vaši manželskou lásku jste se stali spolupracovníky Boha Stvo řitele, když jste dali život dětem. Stejná láska ať Vás vede k vytváření svatého společenství, v němž Vy i děti zakusíte oblažující Boží přítomnost. To je nejlepší prostředí pro rozvoj Vašich dětí a pro jejich víru.

Stejně tak prosím Vás, děti. Mějte rádi rodiče i sebe navzájem. Nechtějte pozornost, lásku či dary jen pro sebe. Buďte jistí, že budete tím šťastnější, čím šťastnějšími uděláte druhé. Čím víc budete milovat Boha a dělat mu radost, tím víc štěstí Vám dá on.

Ani malí ani velcí, nebuďte smutní, když se to někdy nepovede. Začněte pokaždé znovu. Umění milovat a žít ve šťastném přátelství s Bohem je veliké umění, které potřebuje jak nadání, tak trénink, jako každý sport či hudba. Nadání milovat mají všichni, kterým se Bůh dal poznat, kterým dal víru. Pomáhejte si navzájem v cvičení lásky a na vzájem se povzbuzujte. Jeden druhému buďte trenérem v lásce. Jeden druhého v lásce předbíhejte. Mějte radost, když se druhému daří milovat a nezapomínejte mu ukázat, že z něj máte radost, a projevit mu vděčnost a uznání. Pokud se někomu nedaří, buďte trpěliví a umějte nezdar druhého přejít bez výčitek a zarmoucení. Mějte odvahu nedávat přednost ničemu před láskou, protože všechno ostatní bez lásky nemá žádnou cenu.

Tak uděláte z vlastní rodiny školu lásky a šťastného společenství. Modlím se za to, aby to nebyla jen školka či základka, ale časem i škola vysoká.
Pokud jste přijali mou minulou výzvu, udělali jste společnou zkušenost s modlitbou, se společným otevřením se Bohu. Pokračujte ve společné modlitbě a přidejte cvičení lásky. Modlitba Vás otevírá pro Boha a Boží láska, kterou si navzájem darujete, umožňuje zkušenost Boží blízkosti, atmosféru Vánoc.

Každému z Vás přeji šťastné Vánoce dnes a pak ještě mnohokrát znovu prožité během příštího roku.

Pak bude rok 2014 jedním z nejkrásnějších.

                                                                                K tomu Vám ze srdce žehná arcibiskup Jan

 

  Pastýřský list Advent  2013  

   Drazí bratři a sestry,   

začínáme advent, dobu přípravy na Vánoce i na nový příchod Pána Ježíše, a to nejen až jednou na konci věků, ale i na jeho nový příchod do našeho každodenního života už nyní.
Začínáme nový církevní rok, v němž budeme věnovat zvláštní pozornost rodině, jednak proto, že si v roce 2014 připomeneme dvacáté výročí Roku rodiny vyhlášeného Organizací spojených národů, jednak proto, že bez uzdravení rodiny nemůžeme očekávat zlepšení situace ve společnosti, jejíž jsme součástí.

Kriticky hodnotíme politickou situaci státu, kterému dlouhodobě chybí stabilní a moudrá vláda i dobře fungující úřady. Přitom nás nezneklidňuje skutečnost, že více než polovina manželství se v naší zemi rozpadá, že mnozí žijí ve volných svazcích bez manželství, že dětem se upírá základní právo na dobrou výchovu, na jistotu stabilního domova, na lásku otce i matky,na zdravé morální prostředí!
Základem každého státu je rodina. Pokud ta není zdravá,nemůže dobře fungovat ani stát.

Je povinností církve, která dostala od Boha mnoho nástrojů k budování zdravé rodiny, aby se o své bohatství rozdělila s lidmi kolem sebe, ale především aby sami věřící budovali zdravé a pevné rodiny, z nichž může vyrůstat zdravá struktura společnosti a státu. Protože místní církev tvoříme všichni společně, prosím každého z Vás o spolupráci.

Během roku se budeme snažit učinit několik společných kroků. V adventu se zaměříme na modlitbu.
Rodina je malá církev. Proto se rodina společně modlí, předává víru a slaví svátosti. Blah. Matka Tereza z Kalkaty říkávala: Rodina, která se modlí, trvá. Dodejme: Trvá, protože plní své základní poslání, upevňuje svou identitu rodinné církve a čerpá z Božího pramene základní živiny pro život rodiny. V modlitbě se otevírá Bohu a jeho lásce, bez níž nemůže být šťastná. S důvěrou svěřuje své potřeby Bohu a zakouší jeho pomoc. Ujišťuje se, že není opuštěná, když je s ní Bůh. Roste v lásce a velkorysosti, když prosí zadruhé. Učí se odpouštět, když denně prosí za odpuštění Boha.

Vzájemným odpuštěním se osvobozuje od starých zranění a zklamání, bourá přehrady narostlé z mlčení a hradby nedorozumění, zakouší radost z vnitřního osvobození a nachází novou naději.
V některých rodinách se společně modlíte pravidelně, někde jen o svátcích, někde vůbec ne. Prosím každého z Vás, abyste udělali aspoň jeden krok správným směrem. Kde se nemodlíte společně vůbec, začněte aspoň krátkou modlitbou před společným jídlem. Kde se modlíte jen občas, modlete se častěji. Kde se modlíte denně, pokuste se Vaši modlitbu zlepšit. Váš krok správným směrem je velice důležitý.

Modlitba v rodině se prožívá jinak, když se spolu modlí mladí bezdětní manželé, jinak s malými či velkými dětmi, jinak, když manželé stárnou. Možná jste udělali dobrou zkušenost se společnou modlitbou v některé životní etapě, a protože jste nedozráli do další etapy, tak jste se společnou modlitbou skončili. Začněte znovu hledat vhodný způsob Vašeho společného otevírání se Bohu.

Všichni máte doma Kancionál, kde nejsou jen písně, ale také modlitby. Jsou tam návody a příklady modliteb. Kde rádi zpíváte, můžete někdy zařadit do modliteb i zpěv písní. Zvláště by bylo dobré si v adventě zopakovat či naučit se některé koledy, abyste si je mohli na Vánoce společně zazpívat u domácího betléma. Do všech farností se v uplynulém roce dostala brožurka Malá škola modlitby. V některých farnostech si podle ní udělali jakýsi kurz modlitby v modlitebních společenstvích. Letos bych rád, abyste si takový kurz udělali v rodinách a tak našli něco, co Vaši modlitbu obohatí, co Vás posune ve společném duchovním životě. Na každé faře Vám mohou zajistit dostatečné množství brožurek Malá škola modlitby.

A ještě o jedno Vás v této souvislosti prosím. V každé farnosti je jednou ročně adorační den. Celý den je vystavena Nejsvětější svátost oltářní, abychom mohli s Pánem Ježíšem prožít mimořádné důvěrné chvíle. Až bude ve Vaší farnosti, jděte na adoraci společně celá rodina, více generací, často to bude znamenat i více rodin, které patří k přítomným prarodičům. A až bude mít Váš děkanát společnou pouť za obnovu rodin, putujte společně celá rodina, pokud to bude jen trochu možné.

Děkuji všem, kteří přijmou moje pozvání a zapojí se do obnovy našich rodin modlitbou. Každý večer v tomto adventu budu posílat zvláštní požehnání všem, kteří se ten den budou společně v rodinách modlit. A ty, kteří jsou osamělí, prosím, aby se ke mně přidali svou modlitbou za rodiny v diecézi.

Všem přeji požehnané dny adventní doby a každému ze srdce žehnám.

                                                                  Váš
                                                                                                     arcibiskup Jan

 

 

  Pastýřský list k volbám 2013  

  Drazí bratři a sestry,  

blíží se důležité parlamentní volby, a proto vám jako váš pastýř chci připomenout, že kato líci mají morální povinnost šířit společné dobro využitím svého volebního práva (srov. KKC 2240). Zodpovědnost za stát nemají jen veřejní činitelé, ale všichni občané (2239). Na každém z nás záleží, komu dáme svůj hlas, koho pověříme, aby jednal naším jménem v parlamentu. Nehleďme na líbivá slova a laciné sliby ráje na zemi. Všimněme si především postojů kandidátů k zásadním morálním otázkám. Nikdo není dokonalý, proto od politiků žádejme především správný postoj k ochraně základních lidských práv a hodnot.

Základem státu je rodina. Fungující stát nezajistí ten, kdo nepodpoří zdravou rodinu založenou na manželství muže a ženy. Spravedlivý stát nevybuduje ten, kdo nezajistí každému základní právo na život od početí až po přirozenou smrt. Lidská práva nerespektuje ten, kdo je přizná jen někomu, kdo upřednostní dospělé na úkor dětí či bohaté na úkor chudobných. Rovnost ve všem není možná. Nikdy nebudou všichni stejně bohatí nebo stejně zdraví a úspěšní. Všichni však musí mít stejná práva. Všem dětem se musí přiznávat právo na život, dobrou výchovu a lásku otce i matky v rodině. Práva dospělých omezující práva dětí, jako například „pořizovat si“ děti jako nějaký majetek mimo manželství a jít za svým „štěstím“ za cenu rozbití rodiny, jsou vůči dětem nespravedlivá a nepřijatelná. Stát má sloužit všem občanům a má pomáhat k jejich pokojnému soužití. Proto je špatné podpořit svým hlasem ty, kteří propagují nenávist – ať už třídní, rasovou či náboženskou.

Někteří si v této kampani berou za volební téma boj proti církvi pod záminkou restitucí, které stejně nejde měnit ani zákonem ani referendem. Dvacet let chyběla politická vůle k dohodě.
Nakonec jsme přijali návrh vlády. Ti, kteří žádnou dohodu nechtěli, dnes křičí. Zlé je především to, že volební kampaň apelující na lidskou závist probouzí náboženskou nenávist. Přidávají se noviny, které píší o miliardách pro církve. Dovolte proto opět krátké vysvětlení restitucí, kterými církev vůbec nezbohatne, jen se změní způsob financování. Stát přestane platit kněze, a tím bude mít menší možnost zasahovat do vnitřního života církve, což právě některým vadí. Stát vrátí církvi majetek, který má ve svých rukách, a proplatí majetek, který je v rukách krajů, obcí a soukromých osob. Z tohotommajetku si pak musí církev trvale vydělávat na platy duchovních a na provoz.

Pokud budeme hospodařit úspěšně, budeme podporovat další prospěšné aktivity. Církev už dnes platí nemocniční kaplany v některých nemocnicích, či učitele náboženství v některých školách a pastorační asistenty v některých Charitách. Snížení restituční částky stanovené zákonem a dohodnuté ve smlouvě se státem by vedlo k propouštění zaměstnanců. To bychom neměli dopustit.

Pro lepší představu můžeme srovnat dosavadní roční dotace státu na všechny církve v České republice s náklady Národního divadla v Praze a všechny finanční náhrady obdržené během příštích třiceti let s každoroční dotací na sluneční elektrárny, která je jen o málo menší. Částka, kterou má stát církvím vyplatit, tvoří jednu tisícinu státního rozpočtu. Zatím jsme nepřevzali ani jeden pozemek, ani jednu korunu finanční náhrady. Jen jsme přišli o některé dotace například na Charitu a o některé sponzory, protože ti si myslí, že jsme už bohatí.

Nenaříkáme, protože jsme v ruce Boží, a věříme, že vše, co se děje, je Boží vůle či Božího dopuštění. Všem, kteří nás očerňují, pomlouvají, špiní a nenávidí, velkoryse odpouštíme, protože Pán Ježíš nás učí milovat všechny, i nepřátele. Nežádá však od nás, abychom spolupracovali na jejich křivdách tím, že je podpoříme.

Konečné rozhodnutí při volbách udělá každý sám. Tam, kde máte pochybnosti, kde se vám nikdo nezdá ideální, volte menší zlo a svůj hlas dejte tomu, kdo je ideálu nejblíž, kde máte alespoň naději, že se váš kandidát bude stavět za hodnoty blízké křesťanství nebo se bude snažit alespoň zmenšit negativní dopad zákonů prosazených většinou. Nehleďte na to, jestli má šanci uspět. Důležitý je každý hlas.

Spoléhám na vaši zralou odpovědnost a lásku k Bohu, církvi a národu. Vyprošuji vám moudrost Ducha Svatého a každému z vás ze srdce žehnám.

                                                                                                               arcibiskup Jan

                                                                                                                                                                                                        

 

  Pastýřský list na slavnost Seslání Ducha Svatého 2013  

   Drazí přátelé,   
sestoupením Ducha Svatého na apoštoly se dovršila jejich formace a oni přijali zodpovědnost za život a rozvoj církve. I pro nás, kteří prožíváme Rok víry, je dnešek dovršením naší duchovní obnovy a dnem vyslání budovat církev, jejíž členové nežijí podle těla, ale podle Ducha (Řím 8,4). Dnes znovu prožíváme Boží příslib: Dám vám nové srdce, vložím do vás nového ducha (Ez 36,26). Ti, kdo se nechávají vést Božím Duchem, jsou Boží synové (Řím 8,14), nás dnes ujistil apoštol Pavel.
V Roce víry jsem vás několika pastýřskými listy vyzval ke konkrétním krokům. Připomeňme si, že při vyhlášení Roku víry jsem vám napsal: V našich farnostech uspořádáme krátké kurzy modlitby, pro které jsem připravil malou pomůcku. Rád bych, abyste se zapojili všichni, kteří jen trochu můžete. Poznání Boha není jen věcí rozumu, ale i srdce a vůle. Čím hlubší je osobní vztah, tím větší je touha po dalším poznání. Čím větší je radost z Boha, ze života s ním, tím větší je touha přivést k němu všechny, na kterých nám záleží. Doufám, že většina z vás se Malé školy modlitby ve společenstvích účastnila a dnes cítíte touhu přivádět k Bohu ostatní lidi.
Na Vánoce jsem vám psal: Zvu vás nejen k častému svatému přijímání a opakovanému hlubokému prožívání vánoční radosti z narození Krista ve svém srdci, nebo k návštěvám svatostánku s tím tichým nasloucháním, přátelským zahleděním a posvátným klaněním, ale i k pohledu víry na sebe a na všechny, kteří jsou taky chrámem Božím. Kéž hloubka setkání s Bohem nás vede k úsilí o čisté srdce dobře připravené pro vzácného Hosta. Kéž úcta k Bohu, jemuž je zasvěcen chrám, ve kterém se s Bohem setkáváme, nás vede k zachování posvátného ticha v kostele i mimo bohoslužbu, protože tím ukazujeme, jak hluboký vztah k Bohu máme.
Na začátku Velkého postu jsme pojmenovali některé vážné hříchy, které je nutné odsoudit, a je třeba pomoci těm, kteří se chtějí dostat z jejich pout. Pro mnohé může být změna životního stylu těžká a všechno se nemusí podařit hned. Proto jsem vás vyzval k vzájemné modlitbě, zvláště za ty, kteří chtějí změnit život, ale nemají dost sil a kromě Boží milosti potřebují i naši konkrétní pomoc při řešení hmotných či finančních důsledků jejich obrácení.
A o Velikonocích: Vím, že pro někoho z vás může být těžké mluvit o své víře, o intimním životě s Bohem. Prosím však, najděte odvahu a nemluvte mezi sebou o skandálech a špatných příkladech, které nám předkládá televize, ale vyznejte svou víru tím, že budete mluvit o svém vztahu k Bohu a jeho velkých skutcích. Překonejte ostych a začněte ve své rodině. Snad právě v té chvíli zakusíte Ježíšovu přítomnost jako apoštolové. Mluvte taky s Bohem, jak každý sám, tak společně. Vaše společná modlitba je bohoslužbou rodinné církve. Prožívejte neděli, která každý týden připomíná velikonoční událost vzkříšení jako skutečný svátek. V neděli ať je středem celého dne mše svatá. V neděli nepracujeme, ale slavíme, odpočíváme v Boží přítomnosti. Nekonejme ani domácí práce, pokud nejsou opravdu nutné, a nechoďme ani nakupovat, abychom nenutili k nedělní práci prodavače.
Nežijeme-li už tedy podle těla, ale podle Ducha, pak přidejme další oblast: Žijme tak skromně, abychom mohli odmítat nákupy i letní dovolené na půjčky, i když vypadají výhodně. Senioři, odmítejte předváděcí akce, na kterých se necháte přesvědčit k nevýhodným půjčkám. Učme se nejprve šetřit na to, co chceme pořídit, a nespadneme do otroctví dluhových pastí. Nevytloukejme klín klínem. Dejme se vést Duchem Svatým, ne touhou po majetku a požitku, potřebou mít všechno, co mají druzí. Umějme se radovat z víry, z Boha a jeho darů. Pak budeme skutečně svobodní a radost z Hospodina bude naší silou (Neh. 8,10).
Naše příprava dnes vrcholí a Pán, který nám dal svého Svatého Ducha, nás dnes posílá do světa, abychom byli jeho svědky. Vybavil nás a posílá nás: Jděte do celého světa a získávejte mi učedníky. Dnes vyjděme jako misionáři do svého okolí. Dělme se o svou víru s nevěřícími slovem i skutkem. Nabídněme jim pomoc při poznání Ježíše. Mysleme i na ty, kteří mezi nás přijdou jen občas, nebo přestali na bohoslužby chodit. Laskavě je pozvěte, případně nabídněte pomoc při zapojení do bohoslužby a přípravě na svátosti. Nepočítejte jen s přesvědčivostí svých slov a argumentů, ale modlitbou a obětí jim vyprošujte potřebnou milost a buďte vytrvalí. O tom, co se Vám s Boží pomocí podaří, mi pak napište. Těším se na vaše svědectví, na dopisy spolupracovníků pastýři, který vám posílá pastýřské listy.
S prosbou: Sešli svého Ducha, Pane, a obnov tvář země, každému vás ze srdce žehná
                                    

                                                                                                                             arcibiskup Jan

 

 

  Postní pastýřský list olomouckého arcibiskupa (čtený na první postní neděli 2013) 

image Drazí bratři a sestry,
vstoupili jsme do doby postní, kterou se připravujeme na Velikonoce, svátky našeho vykoupení. Jejich oslava by měla přinést novou svobodu i naději všem, kteří pravdivě uznají Krista za Vykupitele, plně na něho spolehnou a nechají se jím vést i za cenu, že je to bude něco stát, že půjdou proti proudu. Vykoupení je Boží dar, který si nemůžeme zasloužit, ale z naší strany se musíme připravit na jeho přijetí a ten dar si musíme chránit, abychom jej neztratili.
Dovolte, abych připomněl, že i v současné době je na světě mnoho lidí, kteří jsou pro svou víru v Krista pronásledováni.
Jen v minulém roce podle některých agentur bylo pro svou víru v Ježíše Krista zavražděno přes 100 tisíc lidí. Některým by při tom stačilo jen nejít na bohoslužbu, jen svou víru trochu skrýt a jednat podobně jako lidé kolem. Oni nezradili. My žijeme v pohodlí, nám kvůli víře nehrozí nic vážného, někdy jen trocha posměchu. Naši víru však ohrožuje náš egocentrismus, náš sklon rozhodovat jen podle sebe, ne podle Krista. Pak si ovšem volíme cestu bez Vykupitele, bez životního průvodce a ochránce, spoléháme jen na své omezené schopnosti a připravujeme se o naději.
Jak snadno se někteří z nás zřeknou nedělní mše svaté kvůli bezvýznamným výmluvám. Jen připomeňme, že vynechání nedělní mše svaté bez vážného důvodu je těžkým hříchem, se kterým není možné přistupovat ke svatému přijímání. Kolik věřících podléhá tělesným a citovým pokušením a nechají se strhávat příkladem nemravného života, který dnes společnost považuje za normální. Připomeňme však, že užívání drog je těžký hřích, že rozbít manželství je těžký hřích, že každý sexuální život mimo platné manželství je těžce hříšný. Pro katolíky je platné jen manželství církevní. Odkládání svatby i přesto, že už mají děti, jen kvůli tomu, aby nepřišli o peníze, otevřeně ukazuje, že nestojí o Boží požehnání a že peníze jsou pro ně víc, než to, co nabízí Bůh. Stejně tak každé zabití nenarozeného života či umělé bránění početí je těžkým hříchem. Potrat jako vražda bezbranných je pak spojen i s církevním trestem.
Tak otevřeně a jasně to říkám, drazí přátelé, proto, že v poslední době občas slyším, že o tom věřící nevěděli. Musíme to vědět. Hříchy musíme odsoudit. Nechci však soudit nikoho, kdo žil v omylu nebo podlehl pokušení. Ba naopak, každého chci ujistit, že Vykupitel přišel i kvůli němu. Každý má otevřenou cestu k milosti, ale záleží na něm, jestli udělá potřebné kroky. Postní doba jako doba pokání je především určena k tomu, abychom se vážně zamysleli a zaměřili k Vykupiteli, který nabízí pomoc. Vím, že pro mnohé může být změna životního stylu těžká, že všechno se nemusí podařit hned. Proto vyzývám všechny věřící, abychom se po celou postní dobu modlili za sebe navzájem, zvláště za ty, kteří chtějí změnit život, ale nemají dost sil a kromě Boží milosti potřebují i konkrétní pomoc při řešení hmotných či finančních důsledků jejich obrácení.
V evangeliu první neděle postní ukazuje sám Pán Ježíš, jak máme reagovat na pokušení. Co odvádí od Boha, je nutné odmítnout. Žádné diskuze, ale kategorické a jasné ne. Žádné přemýšlení o výhodách a nevýhodách, kličkách nebo chytračení. Žádné částečné odmítání, po kousku či příště, ale jasně a hned. Jako Ježíš.
Kde ovšem brát sílu? Podle výzvy prvního čtení se zamysleme nad tím, co pro nás už Bůh v životě vykonal, kolikrát nás vyslyšel, když jsme prosili, čeho nás uchránil a čím obdaroval. A to nejen nás, ale i celou naši rodinu. Na to se nesmí zapomínat. O tom je třeba mluvit, to je dobré mít před očima. Pak snadněji najdeme odvahu na Boha znovu spolehnout.
Jestli v srdci věříš, že Ježíš je Pán, jak psal svatý Pavel v druhém čtení, to znamená, že má moc nad životem a smrtí, že vstal z mrtvých vlastní silou, pak mu svěř i svůj problém a vyznej to ústy. Řekni i svým blízkým, že teď svěřuješ svůj problém Ježíši a budeš jednat podle toho, co chce on.
Se stejnou pozorností k Božímu slovu přicházej na mši po celou postní dobu. Naslouchej mu a nechej se Bohem vést. Měj odvahu pokaždé říci Bohu, že mu věříš víc než sobě. On ti ukáže cestu. Jestli se jím necháš vést, pak věřím, že už tyto Velikonoce budou spojeny s velkou radostí z toho, co na tobě vykonal Spasitel. Dnes nezáleží na tom, jak daleko ses zatoulal, nebo čím sis zkomplikoval život. Kristus, který tě nepřestal milovat, chce být i tvým zachráncem. Důvěřuj mu. Jestli se ti zdá, že je to pro tebe moc těžký úkol, požádej někoho, aby se modlil konkrétně za tebe. A neboj se, že budeš chudý, když se vzdáš toho, co se Kristu nelíbí. On ti dá mnohonásobně víc, objevíš vnitřní svobodu, opravdové štěstí a skutečnou lásku. Bůh se totiž nikdy nenechá naší velkorysostí zahanbit.
                                        K těmto krokům víry každému z vás ze srdce žehná arcibiskup Jan

 

 

  Pastýřský list Vánoce 2012  

Arcibiskup Jan Graubner nám posílá Pastýřský list na Vánoce 2012

 Drazí bratři a sestry, 
ve Svaté noci dnes všechno ztichlo, protože promluvil Bůh, poslal své Slovo, kterým se vyslovil do dějin, Slovo, v němž přebývá veškerá moudrost, protože v něm řekl všechno. Dnes se Slovo stalo tělem. Posvátná radost naplnila naše srdce, kterou jásají a žasnou před Boží velikostí. Zároveň se nám ale tají dech, protože nejsme schopni pochopit to nesmírné tajemství úžasné Boží lásky, která nás zahrnuje, ale i přesahuje.
V duchu hledíme na naše betlémy a máme před očima figurky řezbářů či lidových umělců. Vidíme známou scénu a z hrdel se derou známé koledy. Vzpomínáme na nejkrásnější chvíle dětství. Ale neměli bychom s city a myšlenkami příliš spěchat, zůstat jen na povrchu. Vždyť ta scéna se podstatně týká každého z nás. On přišel kvůli mně a čeká, že ho přijmu. Přišel tak pokorně jak bezbranné dítě, skrývá své božství a neprojevuje svoji moc, abych se nebál, ale on nepřestal být velkým Bohem. Dnes mi Bůh dává novou příležitost být jeho přítelem.
Přátelství chce ovšem čas. Abych s někým vstoupil do společenství, musím ho poznat, setrvat mlčky vedle něj, naslouchat mu, dívat se na něj s láskou. Pravá láska a pravé přátelství žijí vždy ze vzájemných pohledů, ze silného výmluvného mlčení plného uznání a úcty. Jen tak se prožívá setkání hluboce a osobně.1 K takové chvíli bude dobré se ještě jednou k betlému vrátit. Či kdykoliv přijít ke svatostánku, kde pod způsobou chleba skutečně přebývá tentýž Ježíš Kristus. Po celý rok tam na mě čeká každý den. Na mně záleží, jestli si vzpomenu a udělám si čas, jestli přijdu upevňovat vztah přátelství a nechám v sobě vyrůst obdiv k němu, který přeroste v klanění.
Tentýž Kristus ke mně přichází ve svatém přijímání. V té chvíli jsou vždycky Vánoce. V té chvíli se mé srdce mění v Betlém, ba v kousek ráje. Vždyť kde je Bůh, tam je i ráj. Mé srdce se v té chvíli mění v živý svatostánek. Před svatostánkem v kostele klekáme z úcty ke Kristu, který v něm přebývá. Jak bych měl po svatém přijímání vidět své tělo, v němž přebývá Bůh? Jak bych měl vidět všechny kolem sebe, kteří taky přijali Krista a jsou jeho svatostánky? Kdybych se tak uměl dívat kolem sebe, jak by se svět změnil. Kéž by bylo v mém pohledu více světla víry!
Kdo je ten narozený v Betlémě, který ke mně přichází ve svatém přijímání? Pán nebe i země, ten, jemuž slouží andělé a klanějí se všichni svatí. Je dobře, když v něm vidím přítele a bratra, ale můj pohled by nebyl pravdivý, kdybych v něm neviděl zároveň i velikého Boha, Stvořitele, Vykupitele i Soudce. Tento Bůh přichází ke mně. Velikost okamžiku mi bere dech. Nejsem schopen mu vzdát takovou poctu a čest, jaká mu náleží. Kéž by se mnou v této chvíli bylo celé nebe a vítalo ho v mém srdci spolu se mnou! Pozvu anděly, kteří zpívali při jeho narození v Betlémě. Pozvu prosté pastýře, aby mě učili připravit mu vhodné dary. Pozvu mudrce, aby mě učili pokorně užívat svou inteligenci a sklonit své vědění před cílem lidského hledání. Při každém svatém přijímání prožívám Vánoce.
Jak pozorný jsi, Pane, a ohleduplný. Kvůli mé slabosti skrýváš svou božskou slávu a moc. Tiše nasloucháš mým slovům a žehnáš všem, které nosím v srdci. Podívej se, prosím, na každého z nich tím pohledem, který uzdravuje a vlévá nový život, provázej je svou přízní. Každého z nich ti nyní představuji.
Je u mě Bůh, který je Láska. Je u mě Boží Syn, který je projevem lásky Otce, neboť tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna.2 Je u mě Ježíš, který za mě dal život, ten, o němž říkám, že ho miluji, že ho dokonce miluji nade všecko. Jak vypadá setkání milovaných a milujících bytostí? I když nám nejde o hledání pocitů, neměli bychom se stydět za důvěrnost pravdivého, ušlechtilého citu a za jeho projevy vůči Ježíši.
Ne každý a ne vždy máme možnost přijímat Eucharistii. Ale pokaždé máme možnost pozvat Ježíše aspoň v duchu, aby přišel do srdce, které je pro něj otevřené. Je škoda nevyužít každé příležitosti k důvěrnému setkání s Pánem.


Bratři a sestry,
když s Vámi rozjímám o vánočním tajemství a pokouším se spolu s Vámi otevřít srdce Pánu, toužím po tom, abychom byli naplněni Boží radostí a velkou posvátností, která vychází z ocenění a úcty. Zároveň Vás zvu nejen k častému svatému přijímání a opakovanému hlubokému prožívání vánoční radosti z narození Krista ve svém srdci, nebo k návštěvám svatostánku s tím tichým nasloucháním, přátelským zahleděním a posvátným klaněním, ale i k pohledu víry na sebe a na všechny, kteří jsou také chrámem Božím. Kéž hloubka setkání s Bohem nás vede k úsilí o čisté srdce dobře připravené pro vzácného Hosta. Kéž ocenění a úcta k Bohu, jemuž je zasvěcen chrám, ve kterém se s Bohem setkáváme, nás vede k zachování posvátného ticha v kostele i mimo bohoslužbu, protože tím ukazujeme, jak hluboký vztah k Bohu máme.


Bratři a sestry,
požehnané Vánoce a hluboké setkání s Bohem, který nám vychází vstříc, posvátnou úctu i zářivou radost z Boha přeje každému z Vás a všem ze srdce žehná

                                                                                                                   arcibiskup Jan
 

 

TOPlist